Tímto článkem se tak trochu vracím ke svému prvnímu blogu, kde jsem se zabýval termínem „sluníčkář“. Sluníčkový svět je nádherný, je to představa světa míru, lásky, vzájemného respektu, solidarity, jednoty v různosti.
Nic není nemožné, přinejmenším můžeme o tom snít a realizovat to zejména u sebe, můžeme tomu říkat úcta k sobě. Kdo totiž má rád sebe takového, jaký je (se všemi vadami a chybami), obvykle má rád i své nejbližší (rodinu) a působí tak na své okolí. Tudy vede cesta ke změně. Je to cesta zapeklitá, protože je založená na svobodné vůli, odpovědnosti, etice, vzájemném respektu, nadhledu. Můžeme to nazvat cestou bezpodmínečné lásky.
Ovšem cesta vnucování, příkazů a zákazů, kterou používají unijní (a naši) neomarxisté ani cesta jakési vyšší kosmopolitické morálky intelektuálních elit, tj. cesta tzv. „pravdoláskařů“ k cíli nevede. Naopak platí zákon akce a reakce. Co je přikázáno a prosazováno jako jediná „naše pravda“, lidem nevoní. Pokud se pohrdá obyčejnými lidmi a jejich zkušeností, protěžují se „problematické skupiny“ obyvatel, vychvaluje se nevkus, relativizuje se rodinná pospolitost, propaguje násilí a svým způsobem dehonestuje vlastenectví, příslušnost k národu, jeho jazyku, kultuře a historii, pak se nikdo nemůže divit, že se objevují lidé, kteří jsou proti tomu. Např.: iniciativa „Islám v ČR nechceme“ je jen důsledkem prováděné korektní „multi-kulti“ politiky a mediální masáže. Tlak přináší protitlak. Zdravý rozum lze potlačit, ale nelze ho vymýtit. Je to podobné jako s lidskou hloupostí. I kdyby se zákonem zrušila, bude tu s námi pořád. Dnes přece kdejaký hlupák se pyšní „papírem na chytrost“ (titulem).
Není lepší nechat vše přirozenému vývoji? Páchat dobro násilím přináší obvykle známý orwellovský výsledek: budováním ráje dosáhli jsme pekla.
Ač pacifista a příznivec „slunce v duši“ si osobně myslím, že vítat „náboženství míru“ (islám) u nás je krátkozraké a hloupé. Na druhou stranu stejně hloupá je i hysterie a „předposranost“ z uprchlíků. IvČRn se pohybuje sice na hraně, ale (zatím) na straně zdravého rozumu, přesto hrozí, že spadne za hranu. Od vlastenectví k nacionalismu a rozumu k nerozumu je cesta poměrně krátká. Stejně jako se to povedlo pseudohumanistům, kteří díky politické korektnosti jsou už dávno za hranou zdravého rozumu. Proto multi-kulti „sluníčkáře“ nechápu. Postavit se rozpínavosti radikálního islámu (byť tu není ještě tak nebezpečně rozšířen a zatím větším „teroristou“ je D1) pokládám za téměř občanskou povinnost. Nemám z vlády a české azylové politiky v této záležitosti až tak špatný pocit. Pomáhat dobrovolně a jen do té míry, do jaké jsme to schopni zvládnout je moudré rozhodnutí. Horší je to, co nám shora nadiktuje ten politicky korektní obr na hliněných nohou ovládaný těmi, co umí jen nasekat dluhy, nahrabat si pod sebe a rozdávat z cizího. A tito „brouci Pytlíci“ se cítí být těmi nejpovolanějšími. Jistěže nám vládnou podobní, ale „korýtka“ nemají tak jistá, jednak se perou sami mezi sebou (boj o místa na kandidátce), jednak už je umíme vykroužkovat a v neposlední řadě často zkoušíme něco nového (že ANO?). Takže naslouchají nejen Bruselu, ale i české ulici a po vzoru chytré horákyně se z toho snaží nějak vybruslit.
Snad nám v tom pomůže evoluční transformační proces, který dle mnohých již probíhá. Pro logiky: prof. Milan Zelený říká, že ekonomická globalizace končí, začíná re-lokalizace. Pro milovníky duchovna: astrologický věk Ryb, střídá věk Vodnáře. Pro nás přízemní lidičky, milující přirozenost, mé oblíbené Chinaski: „nic není jako dřív, nic není, jak bejvávalo …..“. Prostě chaos a kvas, z něhož vzejde nějaká zásadní změna. Třeba to přežijeme, a když ne, pak jako mrtví třeba budeme vědět, proč se to děje.
Řekl bych, že staré se přes veškerou snahu hroutí, nové si pomalu klestí cestu. V tomto směru jsou velmi inspirující rozhovory na DVTV s osobnostmi jako Václav Cílek, Jan Hnízdil, Jaroslav Dušek, Milan Zelený, Milan Calábek, Libor Malý a další. Pro mne teda jo!
Hezké léto, buďte nad věcí a neberte se tak vážně, jedině tak se nestanete (manipulovatelnými) fanatiky (jedno na čí straně). Jak říkával Ján Zákopčaník „slunce v duši!“
