Ale čeho? Konci něčeho starého a začátku něčeho nového, neznámého? Něčeho, čeho se máme bát, či něčeho, co máme vítat?
Podíváme-li se na to analyticky (rozumem), dokážeme si vymyslet více scénářů. Dokážeme si některé z nich přát, jiných se obávat. Převáží přání nebo strach? Nebo přemýšlet vůbec nemusíme, stačí převzít nějaký „prefabrikovaný“ (předem připravený) názor a s ním se ztotožnit a jít s ním bojovat „na barikádu“. A tady nás rozum (ego) dovede na scestí.
Je to přesně o tom, že je nám dobře mezi svými, mezi „souvěrci“, ať už je předmětem „naší víry“ cokoliv. Jenže, co je jaksi „mimo naši víru“, nebo se dokonce jedná o „zcela opačný postoj“, to nás dráždí, s tím neumíme souhlasit. Tak s tím nesouhlasíme a co? Na to máme právo a můžeme to nechat být.
Jenže mnoho z nás naskočí na bojovné heslo „kdo nejde s námi, jde proti nám“ a máme nepřítele, viníka, na něhož všechno svedeme. Jak jednoduché, ale spíše prostoduché, nebo úplně bezduché.
Protože, když se zastavíme, odpustíme páru, podíváme se na to z jiné perspektivy (třeba z výšky), tak zjistíme, že cesty jsou různé a platí ve skutečnosti úplně jiné heslo „kdo nejde s námi, jde jinudy“ a my nejsme ti, kdo by někoho měl přesvědčovat, že jde po špatné cestě. No ta bene, když to může být i naopak. Mýliti se a chybovat je lidské a nejsme jedničky a nuly, tedy umělá inteligence. Nebo už většina z nás jsou naprogramovaní bioroboti?
Na uzavřené otázky je odpověď buď „ano“, nebo „ne“. Ale také tam může být „nevím“, nebo jsou i odpovědi takové nejasné typu: „ano, ale“, „spíše ne“ apod.
Platí, že většina jde vždy správnou cestou? Pokud je většina prostoduchá či bezduchá, je lehce manipulovatelná, a to nejlíp strachem.
Co s tím? Zapojit srdce. Dát na své pocity (intuici), nejít proti své duši, odpovědět na zvnějšku vnucovaný program, svým vlastním vnitřním programem. Nechat se vést srdcem, vymanit se z role oběti.
To potřebujeme. Asi se pustit (od-pustit) a nebát se vstoupit do neznáma a opustit svou komfortní zónu a na ničem nelpět. Nejspíš to uděláme s chvějícím se, ale odvážným srdcem. Najít tu odvahu vykročit a jít sám za sebe, na svou vlastní odpovědnost. Může se stát, že vás srdce zavede na cestu proti davu, nebo změníte směr a už nejdete s těmi, s nimž jste kráčel v jednom šiku včera. Dnes jdete sám a zítra potkáte jiné lidi a s nimi půjdete dál. Ale o tom ten život je. Už nechcete jít slepě za krysařem do propasti. Ale lépe než samotnému se jde ve skupině (podobných).
A co si vlastně vybíráme? Následovat slepě a poslušně krysaře, (ideologicky) zaslepení a posedlí nenávistí, nebo následovat své srdce, otevřeni lásce, respektu a aspoň toleranci?
Lidstvo je takto nastavené a vybírá si mezi strachem a láskou. Božství je nastavené na Lásku. Příroda se ustaví do dynamické rovnováhy. A je předpoklad, že si Příroda vynutí změnu chování člověka a že zkrátka bude vyžadováno, aby se člověk choval jako součást přírody, jako tvůrce, který vzájemně spolupracuje v souladu s přírodou a nehraje si na pána tvorstva (parazita), který chce žít na úkor jiných lidí a na úkor přírody. To už sama příroda stopne.
Nebo homo debilicus celou planetu zničí jen proto, že jako malý rozmazlený fracek nedostane hračku, po které toužil, či mu někdo rozdupal bábovičky? V té zahleděnosti do vzájemného nevraživého boje si nevšimneme ani jak je svět krásný a už vůbec ne, že zatímco se tady mlátíme, někdo jiný se směje.
Směje se ten, který celou dobu čekal až se lidstvo poučí, změní a začne fungovat jinak. Pokud toho lidstvo není schopno, bude k tomu donuceno. A je velice pravděpodobné, že velká část lidstva to nepřežije.
Máme předpovězenou apokalypsu a také zlatý věk. Otázka zní, zda apokalypsu potřebujeme, abychom mohli budovat zlatý věk, nebo se jí můžeme vyhnout. Ale to, jak drancujeme planetu, jak žijeme beze smyslu, bez odpovědnosti, konzumně, bezduše, a navíc rychle a zběsile, je cesta do záhuby. Cesta destrukce, cesta ke dnu. Asi opravdu potřebujeme narazit až na dno, abychom se od něj odrazili.
Jen nevíme, jak hluboká je ta bažina, kterou jsme si sami připravili svým vlastním „morálním bahnem“.
