Jsi ne-mocný, tj. nemůžeš dělat to, co normálně děláš. A taky ten výkon je slabý, jsi slabý jak čaj. Tak si dáš čaj, zalezeš do postele. Nejdřív seš otrávenej a řešíš, jak to přežiješ. Jak zabiješ čas, ty činorodý člověče, co už nechceš být ředitelem Zeměkoule a jsi spokojen s tím, co máš?
Ten virus, cos ho ignoroval a chtěl přelstít, tě dostal. Tak co? Tělo si odpočine, dobije baterky a ty využiješ té příležitosti, co ti nemoc nabízí. Najednou nemusíš pracovat, řešit emaily a věci, co porodí běžný pracovní den. Víš, že to počká, že se to zkrátka nepodělá. Tenhle nadhled přináší zralý věk. Taky nostalgii a vzpomínky. Už ti není dvacet, dávno nepaříš, a když syn přijde z plesu ve tři ráno a vstává v pět, aby stihl badmintonový turnaj, jen se usměješ a vzpomeneš si, jak si za svého mlada taky dokázal i dvě noci po sobě nespat (táboráky až do rána).
Tak co s volným dnem, kdy nemůžeš ven? Máš tu knihy a tolik cédéček. A tak zatímco tvé tělo se zaškube při každém kašli, tvůj nos se plní nepříjemnými nudlemi, které se tlačí ven, tvá duše si užívá. Brilantní češtinu ve Svěrákových povídkách, božskou Hapkovu hudbu s geniálními Horáčkovými texty. A ty k loňským Vánocům zakoupené nové Chinaski! Kolikrát sis je pustil? A vnímals je vůbec? Tak povrchně, jejich skvělou muziku. A teď máš možnost jít i do hloubky jejich textů. Není to nostalgie, je to živý, současný. Michale Malátný, dík! Jo, a děkuji i tobě, mé nachlazení. Kdy skončíš?
„A to je na tom to hezký a tutový, že každej ví kulový“ (z písně Kapela, text M. Malátný, Chinaski 2014, Rockfield)
