Mnozí si to jistě myslí. Někteří jsou o tom dokonce přesvědčeni. Jejich názor, pravdu a přesvědčení jim neberu. Na otázku mohu odpovědět jen, že pro někoho jsem, pro jiného nejsem. Jsem jaký jsem.
To, že jsem zklamal něčí představu o mne, není můj problém. Někomu jsem vypadl ze „škatulky“, přičemž jsem se do žádné necpal. Třeba už jsem v jiné škatulce. Pravda je dost relativní, závisí totiž na úhlu pohledu, úrovni poznání a úrovni vědomí.
Pouze na jednoduché, holé pravdě se shodnou všichni, např. „prší, neprší, je zima“. „Je mi zima“ už je subjektivní pravda, protože druhému třeba zima není a také má svou pravdu. Ale zpátky ke xenofobovi.
Nálepka mi nevadí, je mi celkem jedno. Když navíc uvážím, že lidé, kterých si vážím, jsou takto označováni též, tak jsem se ocitl docela v dobré společnosti. Nemyslím tím Tomia Okamuru, Andreje Babiše, Vojtěcha Filipa, Miloše Zemana, aby bylo jasno.
Tuším, že mnozí z následujících se této nálepky také dočkali, např. političtí komentátoři: Petr Robejšek, Alexandr Tomský, Benjamin Kuras, sociolog Jan Keller a další. Zvláště si pak vážím osobností, kteří se objevují v pořadu Martiny Kociánové „Kupředu do minulosti“. Tito lidé mnohé znají a umí. Něco dokázali. Dobře se (mi) poslouchají a inspirují (mne). Jsou docela „protisystémoví“, někteří i bojovní, ale ne nenávistní.
Když se člověk pohybuje v Praze (tam jsem pracoval a studoval), na maloměstě (kde žiju) a na vesnici (kde chatařím), může srovnávat.
Tak z úst venkovana např. slyším: „v Praze žijou divný lidi“. Naopak z Pražana např. vypadne: „na venkově žijí hloupí lidé“. Jsou to dva jiné světy. Zajímavé je, že Pražané si na řemeslníky stěžují (setkal jsem se s tím poměrně často). Bude to asi tím, že je moc neznají osobně a ti méně šikovní se ve velké a anonymní Praze ztratí.
Na maloměstě a na vesnici je to jiné. To že se lidé téměř všichni znají, vytváří tlak na kvalitu. Tedy aspoň já mám s místními ty nejlepší zkušenosti. Také se s nimi většinou znám osobně, s některými i kamarádím. Často se od nich učím. Tu jejich „praktickou inteligenci“ a zkušenosti nemám.
A jestli jsou „xenofobové“ nebo „sluníčkáři“ nevím a vůbec to neřeším. Jestli dotyčný píše správná „i“ a „y“, je mi také jedno. Záleží na tom, zda umí to, co já ne a na co jsem si ho pozval.
Zatím jsem byl s prací k sobě pozvaných místních řemeslníků spokojen. Obvykle jsem jen čuměl na jejich um. Možná proto, že k nim nejsem přezíravý, respektuji je a svým způsobem obdivuji, jsem si přitáhl ty šikovnější.
Využíval jsem vždy osobní známost, nebo doporučení kamaráda a osvědčilo se mi to. Virtuálně jsem snad nikoho nehledal, resp. dal jsem přednost místním znalostem.
Proti kavárně jako místu nic nemám. A třeba kavárník Ondřej Kobza je mi sympatický. Celkem chápu, že umělci jsou citliví a emociálnější. Také, že jsou zranitelnější a více závislejší (na dotacích, grantech). Sehnat peníze na film není jistě nic jednoduchého. Je mi trochu proti srsti jejich „politická angažovanost“. Třeba komediální filmy Jana Hřebejka z doby neradostné měli vtip, šmrnc, pořád to jelo, člověk se bavil (Šakalí léta, Pelíšky, Musíme si pomáhat). Ale poslední projekty pro ČT (Zahradnictví, Rédl) byly na mne dost depresivní, temné, a dokonce mne začaly nudit, a tak jsem je ani nedokoukal.
Hledám odpověď na otázku, proč někteří představitelé elit (Milošem Zemanem nazvaní „kavárníci“) se nechovají moudře. Jsou přeci inteligentní a vzdělaní, a právě proto by měli být nad věcí, být vzorem, umět odpouštět, respektovat jiné názory a pomoci zasypávat příkopy. Zkrátka se od nich očekává moudré chování a vize, jak řešit současné problémy. Jenže místo toho jde často o hysterii, kategorické soudy, příkazy a zákazy, nálepkování, propagaci a zastrašování.
Když vidí, že to nefunguje, naopak to vzbuzuje odpor, proč nezmění přístup a nezkusí to jinak? Je v tom hloupost, záměr, strach, stádovost, nebo něco jiného? Něco geniálního, co mi uniká?
Na otázku, zda jsem „xenofob“ nebo ne, odpovědět neumím a nepovažuji ji za důležitou. Každý ať si vybere, co je mu libo.
Lokální patriot jsem určitě!
Pozn.: místo včerejší diskuse jsem šel radši ven a pak už se mi ani nechtělo se účastnit. Tak jsem dnes napsal „doplňkový“ blog.
