A ještě to drze a upřímně přiznávám. Přitom nejsem žádný rebel a nařízení plním, tedy se aspoň snažím (byť se skřípěním zubů a proto, abych se vyhnul nepříjemnostem).
Mám výhodu v tom, že si „sám velím“, tj. jsem sám v prostorné kanceláři, tak jsem většinou bez roušky. Tu si nasadím, když přijde návštěva. Upozornění na povinnost nosit roušky jsme samozřejmě vyvěsili a většina lidí to dodržuje. I tak se občas domluvíme, že budeme jednat bez roušek, či si je necháme na půl žerdi. Čili osvobodíme aspoň nos.
Má roušková negativita se projevuje tím, že se místům, kde bych ji měl mít dlouho nasazenou, vyhýbám. Přesto jsem jel vlakem (2 hod.), byl jsem v divadle na „Cavemannovi“ (2 hod.) a strávil jsem cca 45 min. v roušce na synově promoci. Takže na můj vkus jsem ji měl na sobě poměrně dlouho. Upřímně, ulevoval jsem si. Snažil jsem se občas vysvobodit aspoň nos a vždy se nás takových několik našlo. Je to takové švejkování, což je taková zvláštní česká obranná strategie, jak přežít nepohodlí. Hodně toho využívali chlapci na socialistické vojně, tak je přirozené, že se to vrací, když nám velí ten plukovník. Je to určitě lepší, než se z tho podělat strachy a mít depku.
A co volby? Normálně bych asi šel a podpořil svého starostu, který kandiduje do kraje. Mám volební místnost vedle domova pro seniory, kde mám maminku. Jenže je zavřený, je tam covid-19. Tam si tu roušku beru, abych ochránil druhé.
Absolvovat tu volební tragikomedii v roušce se mi fakt nechce, takže využiji svého práva nevolit. Je to též volba, vědomá. On ten Středočeskej kraj je takovej divnej, prstenec kolem Prahy se sídlem v Praze.
Mám ten kraj rád, zejména přírodu, hrady, zámky, historická města. Máme zde řadu CHKO (Křivoklátsko, Kokořínsko, Český kras, část Českého ráje a Brd), bývalé vojenské újezdy: Milovice-Mladá, část Ralska. Krajinu podél řek (Posázaví, Povltaví, Polabí, Pojizeří), bájnou horu Blaník, apod. V té středočeské přírodě rád dýchám čerstvý vzduch, samozřejmě bez roušky. Politicko-geograficky je to asi nejméně sourodý kraj ze všech. Navíc s dírou (zvanou Praha) uprostřed.
Ještě minulý týden, jsem neznal nikoho, kdo má nebo měl covid-19. Tedy kromě těch mediálně propíraných osobností. Teď už vím nejméně o třech konkrétních lidech, které znám. A bude to přibývat, nakažených, nemocných, zemřelých. Už se to rozšířilo tak, že by to mělo pomalu začít přirozeně stagnovat a poté klesat. Dost lidí to již přijalo jako fakt a rozhodli se s tím nějak žít. Je to podobné jako se smrtí, vím, že jednou zemřu. To mi má bránit v žití?
Asi mne ta roušková negativita chrání víc, než rouška samotná. Jednak tím, že nevyhledávám místa, kde je rouška povinná a jednak, že už se na ty zahalené politické panáky v televizi nemohu dívat, takže je vlastně neposlouchám (už vůbec ne v přímém přenosu).
A kupodivu ve své realitě se potkávám více s těmi nezarouškovanými. Možná je to tím, že nejvíc lidí potkávám venku.
