Máme na pozemku velký dub. Byl svědkem naší kultivace pozemku, kdy jsme nejprve vytrhávali kopřivy, postupně odvezli nahromaděné dřevo, založili přírodní kompost.
A nakonec se pustili na části pozemku bývalého rybníku do realizace přírodě blízkého biotopu, alias koupacího jezírka.
Přirozeně byl statný dub svědkem časů dávno minulých, časů, kdy se na rybníku v zimě bruslilo, kdy z něj voda poháněla mlýnský náhon. Jo, kdybych uměl komunikovat se stromy, nechal bych si vyprávět příběhy, které dub za svůj život pamatuje. Jak to tam vypadalo a co se tam pod ním dělo před desetiletími.
Tak jsem pohladil jeho kůru a v duchu začal mluvit: „ahoj dube, dovol mi, abych se o tebe opřel zády a strávil tady chvilku s tebou“. Na svolení jsem nečekal, ale aspoň jsem ho slušně požádal a opřel se zády o jeho mohutný kmen.
Nechal jsem na sebe působit zapadající sluníčko, zpěv ptáků a zvuky přírody a přivřel oči. Mlčeli jsme, tedy já jsem nemluvil nahlas, jen v duchu (v myšlenkách) jsem dubu poděkoval, že jsem rád, že je tu s námi a že pokud tady budu, tak mu v žádném případě neublížím, ale vzhledem k tomu, že tu tak často nepobývám, musím jeho ochranu nechat na něm a na přírodě.
Popřál jsem mu ať se mu daří, ať nestrádá a hlídá (nám) to tady. Ze své výšky má určitě přehled. Už si nepamatuji, zda jsem ještě něco říkal, ale to hlavní jsem mu určitě sdělil.
A co na to statný dub? Mohl bych napsat, že na znamení porozumění mezi námi moudře pokýval svou mohutnou korunou, neboť mírný větřík mu ji samozřejmě načechrával.
Byla to příjemná chvilka, cítil jsem se báječně. Taková, řekl bych, společná meditace s dubem. Ten krásný strom obdivuji, vím, že mi nepatří, jen si roste na pozemku, jehož jsem dle zákonů naší lidské civilizace spolumajitelem.
Podle přírodních zákonů mi byl tento kousek země propůjčen k užívání a tvoření v souladu s přírodou. Tak to prostě mám, a tak spolutvoříme. Já dávám prostor přírodě a ona mně. Nebojujeme spolu. Aspoň si to myslím, ikdyž sekám trávu, hrabu listí, pleju záhony, ryju, vozím bioodpad na kompost, z něhož občas vozím zase na záhony vytvořený humus.
Dub na mě shlíží z výšky a co si o mém marném snažení myslí, už nechávám na něm.
O dubu už jsem psal a také ho zvěčnil:
Němý vysoký strážce - Blog iDNES.cz
