Je to v důsledku samozřejmě jedno. Virus se mezi lidi nějakým způsobem dostal, řádil a lidi se s tím nějak vyrovnávali.
Člověk při svém zkoumání vychází z přírody, tak věda funguje, nebo by aspoň měla. Vede nás touha poznat, vědět, zkusit. Jenže máme tu i pýchu, člověk umí být pyšný a tím ztrácí pokoru k přírodě a k sobě navzájem.
Tak si představuji, že s virem člověk ve své pýše manipuloval a pak mu to nějak uniklo. Ale mohla se tak rozhodnout i sama příroda. Ať tak či onak, příroda se do toho nakonec stejně vložila a prostřednictvím viru si s lidmi „hraje“. Virus je taková lekce, zkouška.
Někdo to projde naprosto hladce, nebo si ho virus ani nevšimne, jiný to projde s těžkostmi, někdo to nepřežije. Skoro bych řekl, že zde funguje něco jako přirozený výběr, evoluce. A proti tomu se v rámci svých humanitních tradic a také svého egoismu v roli pána tvorstva postavil sám člověk. Vyhlásil viru, přírodě a sám sobě boj. Bojoval s virem a chtěl ho vymýtit.
Nabízel se tradiční nástroj, který dříve fungoval: očkování. Síly se napřely do vývoje vakcíny a urychlil se její vývoj, a dokonce se zkusilo jít novou, ne až tak probádanou cestou. Ne, co do technologie výroby, ale co do účinku na lidi. Lidé jsou však různí, svoji roli zde hraje věk, fyzická a psychická kondice, rozdílná imunita, životní styl, úroveň vědomí a další doprovodné nemoci.
Bylo očkování záchranou? Bylo nám to zpočátku tvrzeno a byla to spíš víra než skutečnost, v reálu někomu pomohlo více, někomu méně, někomu aspoň neublížilo, ale někomu i uškodilo. Nakonec to bylo podobné jako se samotným virem. S určitostí se dá říci, že očkování zaostalo za očekáváním a původní sliby naplněny nebyly.
Zejména, co se týkalo tzv. kolektivní imunity, kdy se neustále zvyšoval požadavek vyšší procentuální proočkovanosti (nejdřív mělo stačit 70 % a nakonec bylo žádáno až 100 %), mezitím se populace úspěšně promořila a vidle do toho hodil nový týpek viru „omikrónek“, který úspěšně obešel jak očkování, tak promoření.
Ale naštěstí k nám byla příroda milostivější. Ještě zbývá odpovědět na otázku, jak je (bude) milostivé očkování, co se týče dlouhodobých (tudíž ještě neprozkoumaných) vedlejších účinků. Naneštěstí pro Big Pharmu zůstalo poměrně slušné procento neočkovaných a bude možné porovnávat, byť to tak jednoduché nebude.
Musíme k tomu přičíst i uzavírání (zejména malých) provozoven služeb, jejich následné ekonomické potíže, obrovské škody na dětech, jejich fyzické kondici a především psychice, permanentní děšení populace ve sdělovacích prostředcích, omezování dýchání požadavkem zakrývání dýchacích cest. Jistě se tímto omezí přístup viru. Ten, kdo má respirátor nasazen, chrání nejen sebe, ale i okolí.
Na druhou stranu ohrožuje hlavně sebe tím, že omezuje dýchání a vdechuje zpět koncentrovanější vydýchaný vzduch s menším obsahem kyslíku a větším obsahem oxidu uhličitého (a samozřejmě vč. virů a bakterií). Obecně dýcháme mělce, nevyužíváme kapacity plic, málo okysličujeme své orgány, např. i mozek a srdce. Proto jsou doporučována i různá dechová cvičení, abychom v těle rozproudili krev, získali energii.
Časem se ukáže, zda k nám příroda bude milostivá i v případu vakcinace proti koronaviru. Zde jde o dílo člověka, ale třeba i tady příroda zasáhne (podobně jakou u viru) ve prospěch člověka.
Současný systém se rozpadá. Je neopravitelný, neudržitelný. Probíhá chaos, krize. Recepty, které dříve fungovaly, už nefungují. Ani tak nepotřebujeme vše řešit, kontrolovat, digitalizovat, vydávat nové předpisy a nařízení. Potřebujeme se vrátit k sobě, pohladit svou duši, najít svůj vnitřní kompas, používat selský rozum a cit. Probudit „zakletou princeznu“, svou duši, své srdce a na tomto základě budovat vztahy, mluvit spolu a žít spolu.
Dnes mluví každý sám a málokdo naslouchá, stačí malá neshoda v názorech a hned je oheň na střeše. A to ještě komunikujeme hlavně přes mobil a formou krátkých zpráv. Když spolu začneme férově mluvit tváří v tvář, je naděje, že začneme i (spoluodpovědně) spolupracovat.
Budovat nejen domy, ale hlavně domovy. V domě jsme doma podle občanky (adresy), ale domov si nosíme v srdci, je to místo, kam se chceme vracet, kde potkáváme své blízké.
Jakou facku ještě musíme dostat, abychom se jako lidstvo probudili? Světlo na konci tunelu prý kvůli úsporám zhasli, takže nezbývá než si posvítit svým vlastním světlem, které přichází s překonáním strachu, s odvahou, s důvěrou v sebe a hlavně s láskou.
