Což o to, k vidlím se hlásím, často s nimi i pracuji. A mám dokonce dvoje vidle. Občas i píšu jako vidlák a vlastně tím vidlákem jsem. Přestože žiju v malém městě.
To město bylo venkovské, ovlivněné kdysi velkou továrnou. Bylo městem brusiva. Továrna existuje, stále vyrábí a stále zaměstnává lidi, ale stala se menší a méně významnou. Nevím, v jaké kondici továrna nyní je.
Dnes toto město ovlivňuje hlavně poloha na D10 mezi Prahou a Mladou Boleslaví. Má to své výhody, ale také nevýhody. Původně venkovský charakter se změnil, resp. už nejsme svébytný venkov, ale venkov poblíž Prahy. Na kraj Prahy to máme blíž než na druhý konec našeho okresu.
Ale vraťme se k vidlím. V přeneseném významu mě docela baví do toho „házet vidle“. Co to vlastně znamená? Má to stejný význam jako „sypat písek do soukolí“. Je to takový malý osobní vzdor, kterým se snažím brzdit to, co nechci. Třeba nechci zrušení hotovosti, tak se snažím téměř všude platit hotově. Nepoužívám mobilní aplikace a sociální sítě. Říkám to, co si myslím a píšu, jak mi zobák narost.
Pravdou je, že se nepouštím do zbytečných debat s lidmi, s nimiž příliš nesouzním, ale dokážu je vyslechnout, domluvit se s nimi, a když to nejde jinak, pošlu je kamsi. O to raději mluvím s lidmi, s nimiž si mám co říct.
S psaním je to trošku jinak. Sice píšu, jak mi zobák narost, jen se na platformě idnesu vyhýbám tématům, jež by mohly narazit. Ale od toho mám druhý blog, kde si opravdu píšu, co chci a nebojím se být občas i vulgární, nemluvě o jízlivosti a ironii.
Vlastně žiju takovým drobným, nenápadným rebelstvím. Nejvíc se to asi projevilo za Covidu. V té době jsem si uvědomil, co dělat nechci a co dělat chci. Protože hodně věcí, co jsem dělat chtěl, dělat nešlo (neměl jsem tu tečku), tak jsem dělal to, co dělat šlo. Chodit do přírody, pracovat na zahradě, pobývat a pracovat na chatě. Tak jsem si to zamiloval a zvykl si, že mi ty ostatní věci (jako společenské akce, kina, divadla, hospody, bazény a tělocvičny) přestaly vůbec chybět.
Když už se smělo, tak jsem to obnovil, ale už ne v takové míře jako dřív. A využívám především venkovské kino, venkovské koupaliště a venkovskou hospodu v blízkosti chaty a zároveň je tím podporuji. Na místních městských akcích jsem letos moc nebyl. A že jich tady je. Nějak mě to nelákalo, potom, co bylo vše nejdříve zrušeno a pak obnoveno. Radši beru do ruky ty vidle.
Venkov v podhůří má stále venkovský charakter, jezdí tam traktory a jiná zemědělská technika, kokrhají kohouti. Pravda i v našem městě stále občas jezdí traktory a o kohoutech vím také, jen už je toho podle mě méně. Kousek od domu, kde bydlíme, je hlavní tah k dálnici, tak často slyšíme houkání sanitek, hasičů a policajtů. Nejde jen o nehody a požáry, ale i houkající záchranka jedoucí do nemocnice v Mladé Boleslavi či do Prahy. Už jsem viděl nejen na dálnici, ale i ve městě, přistávat vrtulník.
Díky své chatce ve vsi v podhůří a produkční zahrádce ve městě, bývám reálným prázdninovým a víkendovým vidlákem. Měšťákem jsem hlavně v práci a doma v bytě. Nicméně pokud to jde, jsem nejradši venku.
K vidlím se hlásím a práci s nimi si užívám. Být vidlákem mě zkrátka těší. Chtěl jsem se přihlásit k vidlím i na profilové fotce, ale neprošlo to, protože tam mám malý (kodexu nevyhovující) ksicht. Přičemž jsem tam hlavně chtěl mít ty vidle.
Tak tady jsou i s tím mým malým nevyhovujícím ksichtem, resp. celou postavou.
