Tedy děti a jejich učitelé jdou do školy. Školu do jisté míry prožívají i rodiče dětí školou povinných. Nemám děti školou povinné, tak se mě to osobně netýká.
Ale asi jako každého se mě to dotýká a vadí mi, že z „hysterického hygienického šílenství“, nejsou vyjmuty aspoň ty bezbranné děti. Naopak se na ně se začátkem školního roku zacílilo.
Chápu, že lidé jsou různí, též rodiče a jejich děti. Někteří rodiče se brání nesmyslným protiepidemickým opatřením ve školách, jiní je naopak vyžadují, nejen po dětech, ale i ostatních. Bojí se nakažlivé nemoci, která reálně ustoupila, nicméně v žádném případě neustoupila z médií (proč asi?).
Lze pochopit chování i motivy úředníků, rodičů i dětí. Ty jsou nejvíc ovlivněny. Testování, respirátory, očkování a omezování. Je to nutné a vůbec adekvátní? Copak nebylo testováním ve školách prokázáno, že se zde nákaza nijak zvlášť nešíří? Že naprostá většina dětí je na nemoc buď imunní, nebo nemoc proběhne bezpříznakově či jen s lehkým průběhem.
Tak proč ta přísná opatření? Proč se jen nechrání ohrožená skupina starších učitelů, kteří stejně budou ve většině očkovaní. Dobře, nové mutace a z toho plynoucí vyšší nakažlivost a možná neúčinnost (či nižší účinnost) vakcín. Ale znamená to zároveň vyšší nemocnost a zahlcení nemocnic?
Co psychický stav dětí, zákaz pohybu, omezení dýchání, experimentální vakcína vpravená do ještě nedospělého organismu? To jsou otázky, na něž nikdo z „mocných“ neodpovídá. Po nichž se nepídí ani novináři, a ti z odborníků, kteří mají odlišný názor na celou problematiku, nejsou do médií hlavního proudu vůbec zváni.
Copak úředníci MŠMT a Ministerstva zdravotnictví, kteří o opatřeních rozhodli, nemají děti? Nebo jsou tak vystrašení? Hloupí nebo navedení? Co ředitelé škol, učitelé? Jistě, kdo prokáže odvahu postavit se proti, je odvolán, vyhozen, nebo je mu aspoň znepříjemňován život.
Být ve funkci ředitele či učitele, tak by mne hryzalo svědomí, kdybych se dětí nezastal, kdybych zůstal zbabělý. Kdybych se aspoň neptal a nepřipomínkoval nařízení, která se mi zdají přehnaná a jejichž naplňování způsobí dle mého více škod než užitku.
Dnes už bych do toho šel i za cenu, že bych byl vyhozen. Bylo by to totiž ocenění, že si můžu vážit sám sebe a podívat se do zrcadla.
Pokud bych byl rodičem (či prarodičem) dítěte, které musí chodit do školy, snažil bych se ho zastat a ptal se vedení školy a zřizovatele, jak s těmi nařízeními naloží. Zda je budou brát vážně, zda nepodniknou nějaké kroky ve spolupráci s rodiči.
Dnes je opravdu těžké ustát tlaky ze všech stran, zachovat si zdravý rozum a cit pro věc. Ale měli bychom se tomu umět postavit, bránit naše děti a jejich životy. To je přece přirozená role rodičů.
Co by nás už mělo probudit jiného, když nám takto sahají na děti? To už jsme tak vystrašení, nebo máme už vymyté mozky nekonečným covidovým strašením?
Děti potřebují naši lásku, ne strach. Strachem (úzkostí až děsem) škodíme nejen sami sobě, ale především našim dětem. Díky za každého odvážného a láskyplného rodiče a učitele!
Fandím vám.
