Člověk je omezen nejen svými smysly, ale i svou myslí. Mysl dokáže neuvěřitelné věci. Může leccos vymyslet, může se zahltit myšlenkami, a to jak pozitivními, tak negativními.
Říká se, že veselá mysl půl zdraví. Veselí lidé zpravidla více pozornosti věnují radosti, pozitivním příběhům, i na tom neradostném příběhu najdou něco veselého, humorného. Bývají otevření a věci, co je jinak štvou, dokáží přetavit do vtipu, nebo se nad nimi usmát, případně nechají projít okamžitý hněv, čímž se hned uklidní.
Asi nejvíc situací k naštvání zažívám při jízdě autem. Když mi někdo hodí myšku, snaží se mne vybrzdit, nervózně bliká či troubí, příp. nadává, hlasitě si ulevím výrazy jako: „debile, kreténe, idiote, ...“ a jsem v klidu a už nepotřebuji situaci řešit, pokud tedy nedojde k nehodě. Tu už může řešit někdo jiný než já.
Jsem člověk, který chybuje a pochybuje. Chybu dokáže přiznat a nechce a ani nemůže mít svůj život pod kontrolou. Jen za ten život přijímá odpovědnost a snaží se ho žít, jak umí.
Snažím se tvořit si příjemnou realitu, setkávám se i s příjemnými lidmi. Ti nepříjemní (pro mne) mi ze života mizí, nebo je již nevyhledávám. Nicméně se při své práci setkávám s různými lidmi, i s těmi, které bych v soukromém životě nevyhledával.
Samozřejmě nikoho nepřekvapí, že nejblíže mi jsou lidé se smyslem pro humor, s nadhledem, láskyplní, kteří si na nic nehrají a jsou sví. Tzn., že mám nejraději lidi „svérázné“, s neotřelými názory, kteří jsou svým způsobem pro mnoho lidí „divní“.
Příkladem může být Jaroslav Dušek (aplikuji ve svém životě Čtyři dohody), pro mne je to člověk inspirující v oblasti humoru, podivínství, bláznovství a také spirituality, duchovna. V oblasti zdraví a psychosomatiky mám také své oblíbené doktory (alternativce) jako MUDr. Hnízdila, Šulu, Jonáše. V oblasti životního prostředí, klimatu i filosofie je to Václav Cílek, kupodivu v sociologii mne svým neotřelým pohledem, analytickým myšlením a ironickým humorem oslovil Petr Hampl. U Miroslava Bárty a Vlastimila Vondrušky čerpám poučení z dějin a rozkvětu a pádu civilizací. Odpovědi na otázky ekonomické a hospodářské hledám u prof. Milana Zeleného. A samozřejmě je i řada dalších, méně známých inspirátorů.
Působí to možná nesourodě, někde i protichůdně, nicméně u těchto lidí nacházím inspiraci, což znamená obohacení poznání. Mohou se mýlit, nemusím tomu věřit, mohu o jejich některých názorech a závěrech pochybovat a také se mi to stává.
Asi největším inspirátorem a dobíječem baterek je pro mne příroda, dost inspirace najdu i v rodině a v dalších vztazích: kamarádských, pracovních, sousedských.
Nejvzdálenější jsou mi lidé přesvědčení o své pravdě. Lidé, kteří mají jasno a až často disponují černo-bílým viděním světa. U hlupáků mne to nepřekvapuje a ani jim to nemohu zazlívat. Ovšem u inteligentních intelektuálů si kladu otázku, proč jednají tak, jak jednají. Asi díky tomu přesvědčení. Nebo díky strachu? Proč u jednoho jeho čin schvalují, nevadí jim a u druhého (v podstatě toho samého činu) až hystericky křičí, co si to (ten člověk) dovoluje?
Vysvětluji si to tím, že přesvědčeného nepřesvědčíš. Že takový člověk musí zažít nějaký velký otřes, aby to s ním hnulo. Třeba zážitek blízký smrti. Ovšem dozvědět se, že všechno je jinak, že mé přesvědčení bylo špatné, resp. nesprávné, spíše vyvolá reakci popření. Není to pravda a než abych přijal tuto novou opačnou pravdu, raději spáchám sebevraždu. Tak velkou moc má přesvědčení.
Není to o tom, že přesvědčení lidé by nemohli mít pravdu, naopak mýlit se mohu já, jen je mi proti srsti jejich přesvědčování, ne-li vnucování, zvláště když s nimi jaksi v některých oblastech vnitřně nerezonuji (což je záležitost srdeční), ale kolikrát si s tím neporadím ani rozumově.
Ano, osobně v mnoha věcech pochybuji. Vím, že něco nevím, že mi něco připadá až přitažené za vlasy, ale nejen, že se zdráhám tomu uvěřit, ale zároveň se zdráhám to i odmítnout jako zaručenou nepravdu. Poctivě přiznávám, že to nevím, že tomu mohu pouze věřit, ale nemusím.
Přesvědčené se snažím nesoudit, jen je mi jich líto. A přesvědčovat mne nemusíte, musím si na to přijít sám. Přiznávám, že jsem původně měl v mnohých věcech názory opačné, než mám dnes. Zkrátka na něco jsem názor změnil, změna je život.
Je to jako, když přes zataženou oblohu začnou prosvítat paprsky Slunce a ty Vás osvítí. Osvítit předměty se dají také světlem umělým, září reflektorů.
Tak tu máme „osvícené mystiky“ (světlem božím) a „osvětlené celebrity“ světlem blesků kamer, fotoaparátů a reflektorů.
Jako pochybující mám jednu jistotu: neumřu spácháním sebevraždy. Ikdyž i to by se dalo zpochybnit.
