Stát řídí poslední dobou břídilové. Ti jsou vidět v televizi a chodí nám často něco důležitého sdělit k pultíkům s mikrofony (včera s respirátory, dnes bez, zítra už možná zase s). Premiéři, ministři.
Ve skutečnosti stát řídí úplně někdo jiný, skrytý. V Americe mu říkají Deep State. Pomiňme konspirační teorie a vzpomeňme na britský satirický seriál, který se u nás promítal pod názvem „Jistě, pane ministře“ a jeho pokračování „Jistě, pane premiére“. Jsou to úředníci, kteří ovládají stát. To je ten (neviditelný) „krk“, který řídí (viditelnou) „hlavu“.
To úřednické tělo, které neustále bují, nám také úsměvně popsal britský autor Cyril Northcote Parkinson v knize „Zákony profesora Parkinsona“.
Vybaveni těmito zdroji, snadno dohlédneme, že ten v hloubce ponořený tzv. „hluboký“ stát tvoří úředníci, jejich nepřeberné a stále (zákonitě) přibývající množství. Tato nenasytná, dobře vykrmená a líná hydra dokáže vyhovět každému, kdo ji vyživuje, ale běda tomu, kdo by se pokusil ji v něčem omezit, zejména ve výživě a naordinoval by jí tvrdou dietu.
A pak je hra zvaná volby, na jejímž základě se ustavuje vláda, která oficiálně ten stát řídí. Nebo si aspoň myslí, že ho řídí, příp. to lépe či hůře hraje. Na druhé straně jsou voliči, kteří si myslí, že svým hlasem zvolí toho, kdo to bude řídit. Lépe a radostněji než ten před ním.
Ti, co usilují o posty a pozice, vymýšlí způsoby, jak být zvoleni a pak jak vládnout v prostředí úřednického aparátu, vysokých mandatorních výdajů, tlaku lobbistů a nadnárodních korporací. Před volbami slibují (když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají) a pak se tím vším snaží nějak proplout a také si to (pozici, vliv, moc, korýtko) užít.
Ten „populista“, který si založil politické hnutí, aby pro své zájmy už nemusel ovlivňovat (korumpovat) nenažrané politiky, přišel s heslem řídit stát jako firmu. Jako chemik znám Lovochemii, výrobce hnojiv v Lovosicích, kterou jsem kdysi v rámci exkurze na VŠ navštívil. Taková fabrika potřebuje přísun surovin, energie, výrobní zařízení a hlavně lidi, kteří zastávají různé profese a každá z nich se podílí na úspěchu firmy. Totéž si lze představit v tom státním měřítku, navíc většina lidí je někde zaměstnaná a pracuje. Bez práce nejsou koláče. A tomuhle heslu rozuměla. A Babiš rozuměl tomu, že chci-li po lidech práci, musím je zaplatit. Pomiňme jeho osobnost, charakter a omezme se na představu, že byznysmen byznysu rozumí. Vyzkoušeli jsme si, jak to vypadá, když se stát řídí jako firma. Ono to nejde. Ale proč vlastně? Překážkou bude asi ta byrokracie a to, že ne vše jde poměřovat ziskem a je potřeba zajistit i nevýdělečný sektor, o nějž se stát stará (nebo má postarat).
Nastupuje jiná parta, která to hlavně nechce a nebude dělat, jako ten před nimi. Vzbudí naděje a očekávání a přijde jako obvykle zklamání. Politolog a univerzitní profesor nám neřekl, jak chce řídit stát, ale prakticky ho řídí jako univerzitu. S kým se tam asi tak potkává? Převážně se studenty, pedagogy a vědci. Prostředí velkých měst, u nás zejména Prahy a Brna s převažujícími „bílými límečky“ téměř pomíjí většinu obyvatelstva ČR, kteří jsou jen vyučení, mají jen maturitu, nebo jen základní vzdělání. Ti na univerzitě (vyjma obslužného personálu v kotelně či jídelně) nejsou a po Praze jich také neběhá tolik jako v době Kolbenky ve Vysočanech a Tatrovky na Smíchově, ale na venkově je jich kupodivu většina. Tam je daleko více traktoristů a zedníků než úředníků a právníků.
U této vlády to vypadá tak, jako by lidé, kteří nemají nic společného s vysokou školou, neexistovali, nebo byli úplně zbyteční, a proto jich není ani škoda.
A co na to voliči? Volič je člověk, který využije své právo volit někoho, kdo ho v zastupitelské demokracii zastupuje a vybírá si podle stanovených pravidel. Ale volič je i ten, který své právo nevyužije a do volební místnosti ani nedorazí, nebo vhodí do urny schválně neplatný hlas. Všichni, kdo máme právo volit, jsme na seznamu voličů, jsme tedy voliči. Každý jeden máme jeden hlas. Jsme si tedy rovni, ať již svůj hlas odevzdáme (a tím volíme) nebo neodevzdáme (nevolíme).
Říká se, že volič je pán. Ale poněkud omezený. Vybírá z nabídky, která mu nemusí vyhovovat, resp. ten, který by mu nejvíc vyhovoval, nemá moc šanci, že projde. Pak může riskovat propadnutí hlasu, nebo volit tzv. menší zlo. Je tam limit (5 %), který rozhoduje o úspěchu či neúspěchu.
Oni ani ti zvolení to nemají jednoduché, jednak jsou tu různé vlivy, a jednak politické strany jsou obchodní korporace obchodující s podílem na moci. A tady mají pré více poslušné šedé myšky než nějaké nezávislé osobnosti. Kroužkování (preferenční hlasy) to dokáže trochu napravit.
U nás se teď nevolí, pokud situace nedospěje k pádu vlády a nějakým předčasným volbám. Ale v okolí se volí pořád někde a ty výsledky budou ovlivňovat situaci i u nás.
Podle mě se stát dostal do naprosto disharmonického nesouladu s většinovou částí společnosti a dá se očekávat spíše nějaký společenský otřes, který povede ke změnám. Stát nejsme my. My jsme společnost, různorodá, ne stejná. Stát má společnosti sloužit, ne ji ovládat. Stát tím vypověděl společenskou smlouvu a díky tomu zkolabuje, protože přemnožení parazité už likvidují svého hostitele, bez něhož nemohou přežít.
Tak jako příroda nepotřebuje lidi, ale lidi potřebují přírodu, jinak nepřežijí, tak lidé nepotřebují stát (mj. dýchalo by se jim bez státu mnohem volněji), ale stát potřebuje lidi. Přesto se lidé vůči přírodě chovají jako idioti a stejně se k lidem chová i stát. Ten náš určitě.
A je úplně jedno, zda ten vrchní řídí stát jako firmu nebo jako univerzitu.
PS: inspirací byl článek p. Jaroslava Červenky o rozdílech mezi voliči.
