Potíž je jen v tom, že každá strana má dvě mince, svůj rub a líc. Žijeme v dualitě a tak bez tmy není světlo, bez zla dobro. Měli bychom dbát na rovnováhu, přirozenost a přiměřenost (všeho s mírou). Používat rozum i cit.
Zdrojem „euroštěstí“ se zdálo být několik zásadních ušlechtilých myšlenek a jejich realizace v politických projektech:
- Plaťme v Evropě jednou měnou: projekt zavedení eura
- Cestujme Evropou bez hranic: projekt Schengenského prostoru
- Buďme sociální a solidární s těmi slabšími: projekt evropského sociálního státu
- Buďme v globalizaci konkurence schopní, vytvořme silnou Evropu (EU): projekt politické unifikace a rozšiřování EU
- Chtějme ekonomicky vyrovnané a bohaté regiony a členské státy: projekt dotování slabších silnějšími
Zdá se, že období vlídné tváře již skončilo, nebo právě končí. Nyní prožíváme tu odvrácenou tvář.
Euro:
je výhodné nepřepočítávat kursy při obchodování a neměnit při cestování peníze, ale: řecká krize přinesla napětí mezi odpovědným a disciplinovaným „studeným severem“ a vysmátým neodpovědným „horkým jihem“. Nad selským rozumem a ekonomikou, čili nechat projít Řeky bankrotem, vystoupit z eurozóny, devalvovat, část nesplatitelných dluhů odepsat a zajistit „měkčí“ přistání humanitární solidární pomocí, ovšem zvítězila geopolitika.
Schengen:
přejet hranice bez kontrol je bezva, ale stejně se ovšem mohou pohybovat i osoby nežádoucí např.: zločinci, ekonomičtí imigranti. A pak je „volný pohyb“ problém (těžko je uhlídat).
Sociální stát:
chvályhodná záchranná sociální síť, která původně sloužila k záchraně a dočasné ochraně těch, kteří se snažili sami zvednout a z ní odejít, se stala sama o sobě cílem bezpracného celkem pohodlného (lenivého) života na úkor druhých. Z lidí tvoří „závisláky“ na péči státu a oběti vyčůránků, kteří se na jejich bídě úspěšně živí (lichváři, exekutoři, majitelé ubytoven, někteří úředníci či neziskovky). Mimo jiné láká i ekonomické imigranty.
EU jako nadnárodní stát:
výhodou mělo být zajištění trvalého míru, snaha dospět k dohodě a ke kompromisu. V 28 (rozdílných) členech už to je sakra složité. Navíc je to samozřejmě nevyvážené, zájmy jsou často protichůdné a přijatelný kompromis pro všechny je „bezzubý“ a každý si ho vykládá po svém. Z EU se stal neuvěřitelný byrokratický moloch řešící marginálie. Odložení (či druhořadí) politici, jež ji vedou, zkrátka „nemaj koule“, jsou politicky korektní, bojácní a bezradní. Jsou ve vleku lobbistů a nadnárodních korporací, orgány EU trpí demokratickým deficitem a možná také „úřednickou nadutostí“.
Dotace:
je výhodné mít peníze ihned a realizovat projekty, zkrášlovat obce, budovat lokální a regionální infrastrukturu, přispívat na výzkum a vývoj, ale přináší to s sebou závislost, byrokratickou náročnost, často nesmyslnost projektů (jen aby se vyčerpalo), v neposlední řadě nerovnosti v podnikání a zlodějnu.
Zdá se, že tento elitní klub zemí je již za svým zenitem, a jestli zásadně nezmění své chování, spěje nejspíš ke svému zániku. Protože nic netrvá věčně.
Nicméně pouto europolitiků k evropským institucím, jež stvořili a dali jim náplň, je příliš silné. Snaha přiznat chybu a začít jinak, je zase příliš slabá.
A tak se chyby opravují zase stejnými chybami (více Evropy - Bruselu, hlubší integrace, větší regulace, více moci sociálním inženýrům a právníkům).
Stále méně zdravého rozumu, citu, odvahy ke změně a návratu k přirozenosti, tj. např. ekonomicky prospěšné vzájemně výhodné obchodní spolupráci mezi národními státy Evropy (EHS).
Co s tím? Reformovat? Reforma je něco jako rekonstrukce stavby, někdy se stane, že je lepší starou stavbu zbourat a postavit novou. Tak se ptám: nedospěla už současná EU do tohoto okamžiku?
Tož tak. Kapři si rybník sami nevypustí, asi nezbývá než čekat na to, až někde povolí hráz, či (možná dřív) se někde přemnoží štiky a ty už si s línými kapříky poradí.
To je pohled bývalého „eurohujera“, který se dnes posunul k tzv. „eurorealismu“. Kdysi jsme kráčeli ke světlým zítřkům a víme, kam jsme došli. Obávám se, že oklikou směřujeme opět tam.
