Jistý sekáč (luk v Bílých Karpatech), jménem Václav Kalousek, jednoho dne zjistí, že má tupou kosu a brousek už nebrousí tak, jak by měl. Potřebuje nový.
Je to dobrotivé chlapisko, ale trochu pitomé, ještě se nenaučilo s tím internetem a pro brousek si stejně musí dojet do vzdáleného okresního města a tak ho napadne, že si pro něj dojede až k výrobci. To dá rozum, tam to musí být levnější.
A tak se objeví v továrně a na vrátnici se zeptá, kde si může koupit brousek. Pošlou ho k ředitelce pro styk (s veřejností). Zaklepe, vejde do místnosti, kde vidí dvě dámy, ta mladší, kráska, sedí na stole v minisukni a lakuje si nehty, ta starší, kulatější a ošklivější něco buší do klávesnice počítače. Václav slušně pozdraví a vypraví ze sebe: „já bych chtěl…“. „Co bys chtěl, brouku?“ otočí se na něj atraktivní brunetka, podává mu ruku, řka: „Regina Miláčková, ředitelka pro styk“.
Zmatený Václav polkne, chvíli zírá do výstřihu, ale nakonec si vzpomene na důvod své dlouhé cesty a vykoktá: „br…br…brousek chci“.
Načež se ředitelka ušklíbne: „to vyřizuje tady náměstkyně. Máňo, máš práci“ a jde se věnovat svým nehtům.
Náměstkyně Máňa projedná se zákazníkem jeho přání, napíše něco do počítače, vytiskne a předá mu papír a pošle ho do kanceláře Obchodního ředitele.
Ten si chvíli prohlíží Václavův papír, chvíli dumá a pak na to přijde. „Tak s tímhle papírem si dojděte o patro výš k řediteli vnitřního prodeje, ten už to s Vámi vyřídí“.
U ředitele vnitřního prodeje si Václav pomyslí, že tady už by se mohl vysněného brousku dočkat, když s úsměvem a pochopením převezme papírek a začne datlovat něco do počítače. „Tak, teď mi pane Kalousku řekněte Vaši adresu, číslo občanského průkazu a hlavně Vaše IČO, DIČ…“ Zkoprnělý Kalousek podává občanku, udiveně a upřímně lamentuje: „ale já nemám žádné ičo, dýčo či co… já si chci koupit brousek za peníze“.
„Ach tak, to ale nedělám já. My tady děláme zakázky pouze na fakturu a přijímáme objednávky na další kvartál“. „Ale já potřebuje brousek včil, teď.“ „Víte Vy vůbec, co to dá práci vyrobit? Nejdřív musí ředitel zásobování sehnat brusné zrno, pak technologický ředitel vypracovat postup, pak to výrobní ředitel zadá do výroby a pak, když se to povede, dostane se to k řediteli skladu a ten to může vydat“.
„Dobře, dobře, ale já musím odjet domů s brouskem, co mám dělat?“ „Zkuste to u ředitele zásobování, za výrobní halou, modrá budova vlevo“, rozloučí se ředitel vnitřního prodeje a podá Václavovi jeho původní papír od náměstkyně.
Václav doputuje do kanceláře ředitele zásobování, tam však najde jen sekretářku. „Dobrý den, poslali mě za ředitelem zásobování“. Sekretářka okamžitě reaguje: „pan ředitel tu není, před měsícem odjel do pouště Gobi shánět levné zrno a ještě se nevrátil. Co potřebujete?“ Už skoro zoufalý Václav odpoví „brousek sháním, slečno“. „Tak si ho kupte“. „Proto jsem tady“. „Aha, my je vyrábíme, že jo? Kam já bych Vás jen poslala? Zkuste to u ředitele skladu, budova za námi“.
Ředitel skladu v kanceláři přepočítává peníze, když Václav vstoupí, zavře šuplík s penězi a tiše se zeptá: „máte to pro mě? Ale víc jak pěťo za karton Vám nedám“. „Já jsem přišel s tímhle“, podá mu Václav užmoulaný papír. „Nemáme na skladě, zkuste to za měsíc“.
„Ale já sem jedu až z Bílých Karpat a ten brousek nutně potřebuju!“ vybuchne Kalousek, jinak kliďas. „Klid, jedno řešení by tu bylo, ale nesmíte to na mě říct“, ředitel skladu natáhne ruku a Václav mu do ní vloží stovku. Ředitel cosi napíše na papírek a zašeptá: „můj švára má na náměstí květinářství, strčte mu ten papírek a brousek Vám prodá“.
Václav si vystojí frontu v květinářství, podá prodavači papírek, ten se usměje a z pod pultu vytáhne nový brousek. Václav zaplatí a dojatě prohlásí „já su tak šťastné“. Tak Kalousek sehnal brousek.
