Byli jsme skoro týden v Krkonoších. Základnu jsme měli kousek od Vrchlabí, v Dolním Dvoře. Tak jsme chodili a dívali se.
A také kupodivu fotili. Příprava se vyplatila, nic jsme tentokrát neponechali náhodě, nabili jsme baterky, zkontrolovali přítomnost paměťové karty a vyzkoušeli předem.
Hned naše první pěší túra v okolí chaty na Tetřeví boudy a přes Lánov zpět na základnu nás trochu vyvedla z míry. To, že se na kopec bude stoupat, že propotíme trička a budeme mít žízeň, s tím jsme počítali. Problém byl v tom, že jsme cestou nenašli žádnou otevřenou občerstvovnu. Prostě mimo turistický dálnice nepotkáš živáčka a půllitr s pivem už vůbec. Tady chcíp pes. Tedy ten náš naštěstí ne, ale byl opravdu ušlý jak zisk. Tak jsme na jídlo (a kofolu) dojeli autem do Vrchlabí. A na slejvák se dívali z okna.
Pak jsme zkusili pobyt na turisticky atraktivních místech. V Peci jsme plánovali vyjít na Sněžku. Po několika kilometrech na Sněžku, jsme ji nechali daleko za sebou. Zkrátka jsme se po modré vydali opačným směrem. Sice taky do kopce, ale jiného. Plán byl z parkoviště rovně nahoru. To jsme dodrželi, jenže jsem zaparkoval na jiném parkovišti. Sněžku jsme minuli, za to jsme našli Krakonoše. Tedy chatu Krakonoš, kde jsme před 24 lety nejen lyžovali, ale také zapracovali na našem prvním potomkovi. Po nostalgickém vzpomínání u kysela, klobásy a kofoly jsme jinou cestou došli do Pece a prošli si tamní „Václavák“. Slejvák nás tentokrát zastihl v autě.
Druhou turistickou dálnici jsme absolvovali z Míseček přes Zlaté návrší (my šli pěšky), Labskou boudu a pramen Labe. Od pramene jsme se snažili (marně) uniknout dešti. Déšť nás dostihl boudě na dohled. S mnoha dalšími jsme se schovali pod střechu a další cestu (kdy se prudký liják zmírnil) už absolvovali v nově zakoupených pláštěnkách. Kdyby mi někdo řekl, že si na Labské boudě místo piva koupím pláštěnku, poslal bych ho kamsi. Díky pláštěnkám jsme nebyli tak mokří a nakonec vyšlo i sluníčko.
Pak jsme se vrátili ke svým oblíbeným zapomenutým stezkám a užili si to. Odměnou nám byli kytičky, motýlci a třeba „plantáž klouzků“ u cesty, kterou jsme z velké části sklidili. Ale ještě jsme jich tam dost nechali pro ostatní. Krakonoše (boudu) jsme viděli, na Kolínské boudě si přečetli ceduli „Tady je Trautenbergovo“, sojka protentokrát sledovačku zvládla bez odhalení (fakt jsme ji neviděli). A kromě klouzků jsme Krakonošovi nic nevzali a tak byl celkem hodný. Akorát se potřeboval každý den pořádně vyplakat. Asi mu z nás lidí bylo smutno.
Ve Vrchlabí jsme narazili i na báječný obchůdek s kozími sýry a vínem. Návrat domů tak bylo možné zapít a ještě si smlsnout.
A ještě pár fotek, když už jsme ten foťák měli a použili ho.
