Jak jsem se nestal ani komunistou a ani disidentem

Dva zažité studentské příběhy, na konci prvního ze mne mohl být komunista a na konci toho druhého naopak disident.

Jak jsem se nestal členem KSČ (první příběh)

Tělocvik na základní škole, resp. atletika a gymnastika mne ani moc nebavily a také nešly. Na střední už to bylo lepší, naučili jsme se softball, hráli fotbal. Nejlepší to ovšem bylo na škole vysoké, tam jsme se přihlásili na nějaký sport. Chodil jsem buď na tenis, nebo na plavání. Obojí mne bavilo a šlo mi to. A na obojí jsem měl staršího asistenta. Byl jsem jeho oblíbený student.

Jednou jsem ho potkal na ulici v Dejvicích a on se mě zeptal: „Honzo, jak je to s tou Tvojí kandidaturou?“ „Já, pane asistente, nebudu pokračovat v kandidátském studiu (pozn.: kandidát věd - CSc.), půjdu po škole rovnou do praxe.“ „Ale já nemyslel vědeckou kandidaturu, jsi hodný a šikovný kluk, tak jsem Tě navrhl do KSČ.“ Cítil jsem, jak mne polívá studený pot. „O tom já nic nevím, pane asistente.“ „Tak se zeptej svého kruhového učitele, a ahoj,“ rozloučil se asistent. To jsou mi věci, do KSČ, tam lákali chytřejší studenty. Tam bych teda moc nechtěl, přemítal jsem jak z toho ven a nakonec jsem zaklepal na dveře svého kruhového učitele a vylíčil mu svůj příběh. „Z Vašeho kruhu tam jsou na vlastní přání (jmenoval dva spolužáky), vím, že tam lákají (jmenoval další), ale o Vás nic nevím. Nejlepší bude, když se zeptáme předsedy Celozávodního výboru.“ A tak jsme vyrazili. Naštěstí byly dveře zavřené a já si teprve v tomto okamžiku uvědomil, kam to lezu. Tak dost, když budou chtít, přijdou za Tebou sami, Ty sám se na to vykašli. …A nepřišli.

Politické pexeso před státnicemi (druhý příběh)

Měl jsem napsanou diplomku a chtěl jsem si odpočinout před státnicemi. Rozhodl jsem se jet s Brontosaury do Jeseníků na víkendovku a vezmu s sebou mladšího bráchu. Psal se rok 1988, v Sovětském svazu vládl Gorbačov, jeho perestrojka a glasnosť. Tady byli u vesla Husák s Jakešem a tuhý socialismus. A najednou v Rudém právu článek – vláda podala demisi, soudruh prezident jmenoval novou, v podstatě tu samou (až na pár nováčků). Stranický tisk měl ve zvyku přinášet fotky našich stranických a vládních představitelů.  

A tu jsem dostal blbý nápad - koupil jsem další Rudé právo, vystříhali jsme s bratrem portréty politiků, nalepili na čtvrtku a měli pexeso. To bude sranda, vezmeme to s sebou na víkend do Jeseníků. A tak se stalo. Cesta vlakem byla dlouhá a my se kamarádům chlubili, že pro ně máme překvapivou hru. Tak ji vytáhněte, lákali nás. Byli jsme neoblomní až do Hanušovic, kde jsme přes hodinu museli čekat na přípoj do Starého Města pod Sněžníkem.

Tam jsme v čekárně pexeso ukázali, že ho schováme a zahrajeme si až na chatě. Nakonec jsme jednu osudovou hru dali. Bavili jsme se jen do chvíle, než kolem začali cikáni nabízet nějaké cetky k prodeji. Když neuspěli, odešli. My jsme pexeso schovali, ale cikáni se vrátili, ne sami, přivedli si s sebou příslušníky VB. A začal výslech, občanky, zabavení pexesa. Výmluvy, že se zábavnou formou učíme naše nové vládní představitele, nepomohly, a ani to, že je přestavba a glasnost (v zásadě svoboda projevu). Soudruzi příslušníci nás vrátili zpátky na zem. Potom jsme jeli posledním vlakem do cílového nádraží a šli pěšky na chatu. Do smíchu nám nebylo, celá akce, kdy jsme také sázeli stromky v Jeseníkách, byla touto příhodou ovlivněna. Pak jsme napjatě čekali, co se dál bude dít a rodičům raději vše zatajili. Dva týdny se nedělo nic, týden před státnicemi mi přišlo pozvání na školní disciplinární komisi a my museli před rodiči s pravdou ven. Vyslechli jsme si řeči o pitomcích a strašném zklamání, káli jsme se a já pak jel před komisi. Protože nás nejvíc bylo z VŠCHT, poslali hanušovičtí esenbáci dopis, který údajně obsahoval čtyři hrubky, k nám na školu. Tak jsme se tam sešli čtyři hříšníci a čekali na potrestání. V komisi nebyli členové katedry Marxismu-leninismu a to nás trochu uklidnilo. Nakonec jsme dostali ústní pokárání, bylo přihlédnuto k naší prospěšné práci na akci, i k tomu, že pobouřeni naším „protistátním“ činem byli občané rómské (tehdy cikánské) národnosti.

Pak jsem úspěšně zakončil školu státnicemi a dozvěděl jsem se od jednoho profesora, že někdo navrhoval naše podmínečné vyloučení, které však bylo zamítnuto předsedou disciplinární komise těmito slovy: „to bychom museli zdůvodnit a pak by nám tady to pexeso hráli všichni.“

Zhodnocení po letech

Klíčové (proti-socialistické) petice a já. Tak 2000 slov – to jsem ještě neuměl ani číst ani psát. Charta 77 – to jsem pomalu vcházel do puberty a měl jiné starosti. Několik vět – to jsem měl po studiích a po vojně, ale dostalo se to ke mně až po revoluci. Takže s tím podpisem jsem žádnou odvahu neprojevil.

Disidentem komunismu jsem se tedy nestal, za to se stávám „disidentem covidismu“, zde jsem už svůj podpis k několika peticím a iniciativám připojil.

Psychicky jsem se připravoval na další vlnu na podzim, že s tím začnou ještě před prázdninami mě překvapilo a netěší. Nemoc jako taková je jistě vážná a nebezpečná věc, ale fanatičtí covidisté jako šiřitelé strachu jsou nebezpeční ještě víc. Snad se stanou směšnými jako za Jakeše komunisté a tím budou méně nebezpeční. I covidisté potřebují své zrcadlo, své disidenty.