Představte si velkou tlustou větev, která je pár metrů nad zemí, z níž je hezký pohled dolů a zároveň přehled, co dělají ti dole. Nahoře na větvi sedí král, v našem případě lev. Aby mu tam nebylo smutno, přizve si pár lvic.
Pak přijdou lvíčata a je třeba nějaké to služebnictvo, co nahoru dochází, ale navečer se vrací dolů (takové ty šedivé myšky). Pak jsou třeba nějací rádci, co pomůžou s vládnutím. Tak se na větev nahrnou takoví ti slizouni, hadi, krysy, slimáci a chameleoni. A na větev vzhlíží i další, kromě vychytralých opic, také lenochodi. Žirafám je to jedno, ty mají přehled samy o sobě a žijí si na vysoké noze a nemusí natahovat krk.
A dole se maká, co jen pilných včeliček, mravenečků a ptáčků zpěváčků se lopotí, aby se ti na větvi měli dobře. Co kdyby se na tu větev chtěly vydrápat ovečky? Ty lze zastrašit, povoláme vlky. Tak to docela funguje, rozděl a panuj a ostatní drž zkrátka, ať se hezky bojí, nepřemýšlejí a makají. Jak přibývá zvířat na větvi, tak vlci na to už dole přestávají stačit a pomoct jim musí hyeny.
Jenže u slonů a medvědů to neprojde, ti jsou silní a chtějí taky na větev. Ta větev je silná, i toho slona udržela. Co se to však dole děje?
Zajíci odcházejí, za nimi lišky a hodně ptáčků odlétá zpívat jinam. Sovy už nechtějí učit ta zhýralá, rozmazlená mláďata z větve a některé se rozhodly sehnat si nějaké to živobytí u svobodných a pracovitých zajíců a chytrých lišek. Dokonce buvoli i voli stávkují (prý více píce republice), už není co přežvykovat. Jak to jen vyřešit? Sebereme prasatům žito a nějaký čas to ještě udržíme.
Už i jezevce to přestává bavit a přemýšlejí, zda zůstat či odejít. Na větvi je z toho docela panika (kdo na nás bude pracovat?), až jedna lstivá kolčava dostane nápad: pozveme bezobratlé, těch je hodně, ti nám pomohou. Aby se sem dostali, přes vodu jim pomohou chobotnice. Pozn.: to už je moc na jednoho starého nemocného jezevce, který tedy umí mluvit a taky se domluvit i s tygry z tajgy a asijskými draky.
A pak se rozhodne jeden mravenec vylézt na větev. Už toho lopocení má chudák dost a chce si taky pansky užít. No co, jeden unavený mravenec, co skoro nic neváží, ten nás přeci neohrozí, říkají si na větvi.
Jenže mravenec dosedne na větev a ta se pod jeho tíhou zlomí. Teprve poté si všichni ti polámaní spadlí z větve, lámou hlavu, kdy nastal bod zlomu? Jak to, že se to celé zlomilo pod nicotným mravencem? Ta otázka je naprosto zbytečná a taktéž exaktní odpověď na ni. Spíš je zajímavé ptát se na to, proč jenom někteří tušili (či věděli), že ta větev prostě prasknout musí. Obzvlášť po tom, co z větve tiše odešla moudrost a laskavost, a usadila se zde chamtivost s leností. To by mělo být každému zvířátku jasné. A přece těch, co k těm na větvi přestali vzhlížet a šli si žít po svém, bylo málo.
Jo, nemusíme vzhlížet nahoru ani s cílem se na tu větev dostat, ani proto, že nadávat na ty, co za všechno můžou, je tak snadné. A vůbec nemusíme čekat na Godota a můžeme žít po svém, spoléhat se především sami na sebe a navzájem si pomáhat. A těm na větvi nevěnovat pozornost.
Fakt je to osvobozující, věřte zajícům (kdo uteče, vyhraje) a liškám, těm chytrým kmotrám bystrouškám.
