Život jako na houpačce. Nahoru, dolů. On celý ten náš svět připomíná houpačku. Myslím takovou tu dvouramennou, uprostřed je ten rovnovážný střed.
Když si tam sednou dva se stejnou váhou, budou v rovině, aby se zhoupli, musí se z jedné strany odrazit, vyvinout nějaké úsilí.
A jak s tím souvisí ten svět? Jsou lidé, kteří jsou nahoře. Díky velkému počtu lidí dole. Jenže někteří z těch dole se šplhají nahoru. Ale tam nemohou všichni, tam může jen malé množství, protože jinak by se to zhouplo a ti nahoře by se rázem ocitli dole.
Proto vymysleli dokonalý systém: pozveme vás pár nahoru, ale jen ty, kteří se osvědčí. A čím se osvědčí? No přece tím, že budou hlídat ty dole, aby se nahoru nešplhali, ale zároveň z té dolní části houpačky neodcházeli. Proto je třeba upoutat jejich pozornost. Neustále je zahlcovat informacemi a vymýšlet nové zastírací hry. Zkrátka vrtěti psem.
Zároveň je třeba nenaštvat ty užitečné idioty, kteří se sice cpou nahoru, ale zajištují, že ti dole se nahoru cpát nebudou. Ono to zas tak úplně nehrozí, část z těch dole ani nechce, další část ani nenapadne šplhat někam nahoru, ale bojí se z té dolní části houpačky odejít někam pryč.
A tady je jádro pudla. Houpačka se může nebezpečně zhoupnout, pokud se neuhlídají ti, kteří míří nahoru. Jenže je třeba hlídat i ty dole, kteří to drží a mohli by odejít.
Takže ti nahoře jsou ve dvojím ohrožení a vědí, že tu pozici nahoře dlouhodobě neudrží, protože ta houpačka se už pomalu sune směrem dolů. A přibývá nebezpečných trendů, ti dole začínají neposlouchat a odcházet a ti šplhouni, co chtějí nahoru, jsou také nebezpeční. Je jich hodně a jsou naštvaní, někteří dokonce tak, že odchází dolů. A protože vědí, že ti dole to svou vahou drží, nezdržují se v dolní části houpačky a pokračují pryč a tím strhávají další.
Takže jednoho krásného dne se ti nahoře hezky a s pořádným žuchnutím propadnou dolů.
