Stačí vyměnit dvě písmenka ve dvou slovech a máme dva různé významy. Holt je třeba vzdát češtině hold. Hlídači hlídají, hledači hledají.
Často narazíme na ceduli s fotkou a nápisem „tady hlídám já“. Obvykle je na fotce pes, ale viděl jsem tam i hada. Na naše dveře bych dal spíše foto naší korálovky mexické, která by asi potenciální nenechavce odradila víc než naše fenka shiba inu s výrazem dobromyslné lišky.
Dnes hlídají i kamery a také bezpečnostní agentury. V dětství jsem se bál hlavně hlídače višňového sadu. Tedy ten sad byl třešňový, ale s tím višňovým jsem takovým kulturnějším člověkem, jako např. strýček Váňa. Dnes hlídači třešní či višní nejsou potřeba, ti kluci s mobilem do sadu stejně nepůjdou, možná ani do supermarketu nebo na trh, udělají jen pár kliků (samozřejmě na mobilu) a třešně „samy“ doputují „do huby“.
Když spolu zpívali Jiří Dědeček a Jan Burian, měli v repertoáru písničku s názvem „Hlídači slov“. Chvíli se zdálo, že tomuto „povolání“ je konec, ale bohužel není. I dnes se najde někdo, kdo takové hlídače potřebuje a kdo je platí. Mají to ale takoví hlídači těžké. Uhlídat ty biliony slov, co na nás „útočí“ z milionů obrazovek, je sakra těžká věc.
Máme tu i hledače. V té záplavě informací jsou hledači, co se snaží najít pravdu a pak jsou také hledači pokladů. Často ten „pravý“ poklad je blíž než ho hledáme a zrnko pravdy v tom balastu se těžko hledá. Dobře se však hledají slevy, ovšem je náročné je uhlídat, slevy kam se podíváš. Mnoho slev tak hledačům (a zároveň hlídačům) unikne. „Nechci slevu zadarmo“, říká Dr. Zelí v povídce Šimka a Grossmanna. A ony ty slevy zadarmo nejsou, co jen námahy stojí je vyhledat a uhlídat. Navíc, co je levné, ani nebývá kvalitní.
To hlídači slov to mají trochu jednodušší, mohou autora „nepohodlných slov“ smazat či vypnout. Ale každého uhlídat nemohou. To je dobře, aspoň máme možnost číst a psát i takovéto blbosti.
