Přijde mi, že někteří politici a ekonomové se chovají spíše jako lakýrníci. Lakují nám všechno na růžovo a z dalších barev nejradši používají černou a bílou.
Často slyším tuto mantru: „máme se nejlíp v historii“. Že by lenost už dosáhla svého maxima? A pak je tu ekonomický růst a ukazatel HDP.
Když HDP roste, všichni se bijí v prsa a těší se z úspěchu. Je to ale výhra? Když HDP klesá, všichni jsou smutní a hovoří o průšvihu. Je to ale prohra?
Vždyť je to vskutku šílený ukazatel. HDP nejvíc roste v období předvánočního nákupního šílenství (často na dluh). A pak, když je třeba obnovit zničenou část země, po přírodních katastrofách, nebo šílených lokálních válkách.
Takže, abychom ekonomicky rostli, tak je nejlepší něco nejdřív vybombardovat a tak zajistíme procentuálně vysoký růst HDP. Není to šílené?
Kdy tuhle šílenost zrušíme? A kdy dospějeme k tzv. bezrůstové společnosti? Tj. bude nám stačit to, co máme a nebudeme chtít stále růst víc a víc? Až spotřebujeme zdroje? Až přijde opravdu velká krize?
Stále více lidí cítí a vnímá, že se svět mění. Pozitivním výsledkem této změny by mělo být nové paradigma, kdybychom měli vnímat planetu nejen jako náš domov, ale i jako „živou“ bytost. Základem by měla být zodpovědnost za život jednotlivce a spolupráce a solidarita ve společnosti. V současném chaosu to vypadá jako utopie, také v současném systému to fungovat nemůže (si myslím).
Resp. snad jen jako neomarxistická orwellovská diktatura. Nazírám na to tak, že urputní obránci tzv. liberální demokracie k tomu směřují, příp. směřují ke konci evropské křesťanské civilizace, ať již vyhynutím či předáním území islámu. To bych si nepřál.
Možná i proto tak nějak instinktivně fandím těm lidem v popředí, které lidsky nemusím. Kteří nejsou vzorem lidských ctností a nějaké morálky už vůbec ne. Považuji je totiž za „bourače“ stávajícího systému, kteří těm budoucím ctnostným uvolňují cestu. Protože ti jinak nemají šanci.
Setrvačnost systému je veliká. Příkladem budiž Donald Trump. Chování hrozné, nabubřelé, nepochopitelné, názory a postoje střídá jak ponožky. V podstatě neodhadnutelný slon v porcelánu. Dva kroky dopředu, jeden dozadu. Něco rozbije, aby to posléze slepil, ale po svém. Tak to na mne působí. Výsledek za dva roky vlády, který se počítá: narozdíl od svých předchůdců nemá žádnou svou krvavou válku (kromě těch obchodních).
Nevím, jak to bude dál, snažím se žít přítomností, sám za sebe, s důvěrou v život, v přírodu, lásku a humor. Umím žít poměrně skromně. Klidně se obejdu bez internetu, telefonu. Na krizi či kolaps se nedá připravit, nicméně tím, že si ji připouštím, jsem připravenější a nebudu tak moc zaskočen, když přijde. Pokud krize nepřijde, budu samozřejmě rád.
Vím, že po kolapsu přichází regenerace, znovunastolení rovnováhy. A že proměna (transformace) je doprovázena chaosem. Jak jinak zbourat to, co už přestává fungovat?
Ve filmu „Planeta Česko“ byla ukázána obrovská regenerace přírody. Příroda na Šumavě po kůrovcové kalamitě ponechaná sama sobě se přirozeně obnovuje. Roste nový les.
Tak si myslím, že i lidstvo má potenciál vytvořit nový, lepší svět. Jen musí opustit ty zažrané návyky starého světa. Možná, že ta (efektivnější) cesta k lepšímu světu vede spíš přes ty „grázly“ (bořiče), protože všechno zlé je k něčemu dobré, než přes tzv. „lepšolidi“, protože dávno víme, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.
Řádění politiků - bořičů je (s trochou nadsázky) podobné tomu kůrovci, akorát místo stromů zanechává za sebou padlé politiky a dokonce i celé politické strany.
