Když ouřada o víkendu fyzicky maká, tak ho bolí celé tělo. To tělo dostalo zabrat, jarní zahradní práce totiž není žádné šolichání.
Ono to rytí, pletí, sázení, hrabání a zalévání zas tak náročné není, ale když to ještě doplníte dalšími činnostmi jako pěším výletem, řezáním, štípáním a pálením dřeva, pak jste z toho příjemně unaven.
Ještě vám k tomu koncertují ptáci a bohužel se nepřetržitě ozývá typické duc-duc z nedaleké technopárty. Před tou nonstop produkcí duc-duc nemůžete uniknout, ale při práci ji ani nevnímáte.
Nakonec navečer se na chvilku ponoříte do chladivé vody jezírka, smyjete upocenou špínu dne a je vám báječně na těle, ale hlavně na duši.
Navíc neřešíte žádný telefon, email, pracovní problém. Díky té fyzické únavě i přes to ducání krásně spíte. Druhý den ráno se přivítáte se sousedy z vedlejší vesnice, dáte si s nimi kávičku a pokecáte.
Ptáky nejen slyšíte krásně zpívat, ale také je pozorujete. Už při příjezdu zjistíte, že vám nějaký pták na verandě na trámu nad lavičkou postavil tři hnízda vedle sebe. Jedno bylo nedokončené, takže nemáte problém se ho zbavit. Druhé opatrně sejmete a přestěhujete na haldu dřeva, třetí necháte, jestli náhodou tam někdo přilétne.
A náhodou jo. Zjevila se tam kosice, která s námi poobědvala. Zatímco my jsme si dávali na verandě gáblík, ona seděla v hnízdě nejspíš už na vejcích. Pak zmizla, pak si zase přilétla sednout. No a pak jsme odjeli a bude mít od nás teď nějaký čas pokoj.
A když se z verandy podíváte na stromy na březích potoka, uvidíte občas do těch děr zalézat špačky (nejčastěji), ale i žlunu a strakapouda. A to se ptáci ještě producírují po louce (nejvíc drozdi, kosi a špačci), hodně jich vidíte přelétat a na větvích. Od sýkorek přes holuby, káňata po volavku. Rybníček už navštívily kachny.
Tak jsem si užil víkend, sic fyzicky znaven, ale psychicky svěží. Doma nás přišla večer navštívit dcera, podívat se na náš nový obývák a připít si na to. Krásný klidný radostný víkend a v pondělí ráno měl drsně přivítal ten náš matrix v práci.
Po devíti hodinách pracovní reality toho mám plné brejle a nejradši bych zahodil občanku, telefon a zmizel tam, kde mi ještě včera bylo tak moc dobře. Hlavním úkolem je přežít dny všední a nezbláznit se z toho. Nevím, jak kde, ale připadá mi, že v tom pracovním matrixu se vše řídí následujícím bonmotem: „plníš ochotně nesmyslné příkazy? Dostaneš další!“
Tak sic neochotně, ale přesto plním „příkazy“ otravné byrokracie, protože se tomu moc vyhnout nelze. Hned ráno jsem si napsal položky „úkolů týdne“ a už jsem si i dnes něco odškrtl. Aspoň malá radost. Ovšem s radostí ze zasazení cibule a pozorování drozda se to nedá srovnat.
Kdysi jeden můj bývalý kolega v mém prvním zaměstnání definoval dva vrcholy (orgasmy) pracovního dne. Jsou to oběd a odchod.
Jo, vždy je něco, na co se člověk může těšit.
