Zkusil jsem si rozhovor sám se sebou. Možná je to terapeutické, třeba i inspirativní, nebo úplná hloupost. Pro zápis dialogu je třeba nějak rozlišit to rozumné a nerozumné já. Třeba R a N, ať se to neplete.
R: Když se tě někdo zeptá, co děláš, co odpovíš?
N: Podle toho, co zrovna dělám. Teď ti odpovídám na otázku.
R: Dobře, tak čím seš, čím se živíš?
N: Já jsem já, nebo třeba jsem manžel, otec, syn, bratr, zaměstnanec, bloger (smích) a živím se prací. Vždy jsem se živil prací. Ovšem někdy (i tvrdě) pracuju, ale neživí mne to.
R: Jaké je tvé zaměstnání a co v souvislosti s ním seš?
N: Jsem předseda (smích), nebo taky profesionální soused (smích)
R: Neštvi mě. Za co tě platí?
N: Za to, že lidi vyslechnu, že si nechám od nich vynadat, že se jim snažím pomoct s jejich problémy a že se snažím vypořádat s úředničinou.
R: Co tě na tom baví?
N: Že se setkávám s různými lidmi, že se snažím věci zjednodušovat a posunovat dopředu. Spolupracuji s lidmi (převážně řemeslníky), kteří něco umí a jsou ochotní pomoct. A vidím, když se něco povede, ale i nepovede. Tak se podruhé snažím to udělat jinak. A že jsem v malém kolektivu svým pánem.
R: Co tě na tom nebaví?
N: Někteří lidé, s nimiž není tak příjemné se setkávat, ale především ta byrokracie a otravné instituce.
R: V jedné z těch institucí jsi pracoval, bylo rozumné odcházet?
N: To víš, že to rozumné nebylo, ale kdybych pokračoval, něco by se nejspíš stalo.
R: Co by se tak mohlo stát? Měl bych se líp, úředníci dostávali přidáno, moc bych se nenadřel, byl bych na té straně, co buzeruje, ne na té, co je buzerována.
N: To jsou rozumné argumenty, jenže já bych chřadl, nudil se, už jsem byl ve stresu a s tebou, ty rozumbrado, by to dřív nebo později seklo.
R: To je asi pravda. Teď na nás ale legislativa dopadá v plném rozsahu, změny jsou tak časté, že to nestačím ani sledovat, natož se tím řídit.
N: Já to nehrotím, stejně každý porušujeme nějaký předpis, aniž o tom víme, protože je to tak složité. Navíc to byrokraté a právníci píši pro sebe, aby se jim dobře žilo. Já se řídím přírodními zákony, ty se nemění a jsou poměrně jednoduché.
R: A psát blog, provokovat, je to rozumné?
N: Nevím, ale baví mne to.
R: Mít zahradu a chatu zároveň, je to rozumné?
N: Možná ne, ale baví mne to, rád se hrabu v hlíně a jsem v přírodě.
R: Rozumné by bylo, kdyby sis pořídil chytrý telefon, pořádně ses rozjel na facebooku, víc lidí by o tobě vědělo.
N: Možná by to bylo rozumné, jenže mne to nebaví, netoužím po tom, nedělá mi to radost.
R: Nebo se bojíš?
N: Proč? Že mě tam bude někdo prudit, blokovat? Ať si každý dělá, co chce. Mně stačí blog, webovky, email a telefon, kterým se dá telefonovat, posílat SMS a třeba i fotit.
R: A co ženy? Je rozumné žít jen s jednou ženou?
N: Ženy se mi líbí. A je rozumné žít s jednou. Jsou chvíle, kdybych ji vyměnil, ale ona mne jistě taky. A pak jsou chvíle, kdybych ji nevyměnil za nic na světě. Je to s ní těžký, ale bez ní by to bylo ještě těžší.
R: Co děti?
N: Mám je rád, jsou hravé a ty moje už jsou velké a svůj život už si řídí samy. Snad se nám rozmnoží a své děti nám občas půjčí (smích)
R: Děkuji za rozhovor. Je mi z toho ale nějak smutno, když vidím, jak dokáže být nerozum šťastný.
N: Nic si z toho nedělej a buď šťastný, že já jsem šťastný. Jsem šťastný i za tebe, za rozum, že se chováš rozumně a zodpovědně a že mne někdy vykážeš do patřičných mezí. Náš člověk, aby mohl žít, potřebuje jak rozum (tebe), tak nerozum – cit (mne). Tělo potřebuje ego a duši, a to nejlépe v rovnováze. A děkuji za otázky.
