Jsme jen takovými figurkami na šachovnici, obdařeni svobodnou vůlí a myšlením, vyšlechtění prací. Jo, lidi, specifický druh.
Druh stádní, co žije ve společnosti, v civilizaci, v systému. Systém by se mohl podobat mraveništi či včelímu úlu, možná že by se i nějaká podobnost našla. Lidská pospolitost je pestrá, snaží se sebe sama nějak uspořádat a čas od času je třeba to uspořádání změnit. Uskuteční se to buď evolucí či revolucí.
Dnešní společnost je paradoxně díky civilizaci nemocná, ale je to normální, zvykli jsme si. Přitom jsme dokázali vymýtit choroby, vymysleli úžasné vynálezy, které nám život zjednodušují. Ale žít v systému současné západní civilizace zdá se být čím dál těžší a méně snesitelné.
Definujeme a diagnostikujeme další civilizační choroby... místo, abychom změnili civilizaci (systém) tak, aby civilizační choroby neprodukovala, jenže to by se nevytvářel „chorobně“ velký zisk a „chorobná posedlost“ ekonomickým růstem za každou cenu k té celkové chorobě společnosti či civilizace též přispívá. A ještě musíme mít vše pod kontrolou, o nemoci posedlosti mocí snad ani nemá smysl psát.
Pokud se na to dívá seshora ten „Geniální šachista“, asi mu z nás bude do smíchu, neboť na té opravdu velké šachovnici vše funguje a do sebe zapadá. Ale tam to bude poměrně okoukané, rovnováha, harmonie, prostě nuda.
Ale na té lidské šachovnici to je zábava, lidé dokáží Geniálního šachistu vyvést z míry, často vymyslí tak překvapivé tahy, které Génia ani ve snu nenapadnou. Protože je ale všemohoucí, může se nad tím shovívavě usmát, může se i rozesmát na plné koule, nebo nad těmi lidskými figurkami zapláče...
Někdy si předem vybere pár figur, které zachrání, pak vzteky (či z nudy) ostatní figurky mocným máchnutím shodí ze šachovnice. Pak na šachovnici zůstanou zachráněné a přeživší figurky a začíná nová hra. Ta stará už ho zkrátka přestala bavit.
V šachové hře je každá figurka důležitá, každá má svou roli a dané možnosti a směry pohybu. Někdo útočí, někdo se brání.
Jsme jako lidé takové figurky na šachovnici, na šachovnici světa. Hrajeme zdánlivě nekonečnou šachovou partii. Máme hráče, co hrají s námi a za nás a protihráče, co tu hru hrají proti nám. Ono těch partií probíhá poměrně mnoho naráz a některé figurky jsou zmatené a nevědí, jak se pohybovat. Občas změní směr a někdy i roli. Protože spokojit se s rolí pěšáka každý neumí, někdo chce být králem, někdo touží být za dámu, jiný chce být aspoň střelcem či jezdcem.
Jo, šachy, to je hra. Kdo z nás vidí několik tahů dopředu? Udrží lidstvo nějaký pat, či dostane, nebo si dokonce samo, dá mat?
Pokud člověk jen zahlédl, četl zprávy, či se díval na přímý přenos (i tací masochisté existují) z včerejší noční české Poslanecké sněmovny, viděl Pata a Mata v akci. Naši političtí šachisté jsou docela dobří, neustále se snaží jeden druhého vyšachovat. Snad se nám podaří (až budeme zase na tahu) některé figury vyhodit.
