Kdo je ten „první lid“? Jsou to lidé ze slonovinových věží, lidé z byrokratických aparátů globálních korporací a státních úřadů. Můžeme jim říkat postaru lidé „bílých límečků“.
Jsou to velcí znalci excelovských tabulek, powerpointových prezentací, pokřivených paragrafů, úředních formulářů. Tento první lid touží po moci, touží po tom ovládat, řídit a kontrolovat druhé lidi. Těchto lidí je relativně málo, ale soustřeďují ve svých rukou politickou, mediální a ekonomickou moc.
To je ta vrcholná (elitní) vrstva, která je příkladem i pro ty, kteří jsou pod vrcholem a touží se dostat na vrchol. A dělají pro to všechno, vč. patolízalství a podrazáctví. K moci se dostávají lidé vysoce inteligentní, ale často bez emoční a sociální inteligence. Tj. lidé chamtiví, arogantní, zbabělí a s psychickými poruchami osobnosti, bezcitní, bezohlední, pokrytečtí, pyšní a povyšující se.
A tohle se nám snaží na všech úrovních vládnout. Až sem jsme to dopracovali. To, co je jejich zdánlivou výhodou, je paradoxně i jejich hlavní slabinou. Jsou sice mocní, ale na jejich místa se hrnou další. Neumí zpravidla nic praktického a nedokáží uvažovat v souvislostech. Lpí na funkcích, na své důležitosti, moci a penězích.
K tomu všemu potřebují loajální obslužné složky, bez nichž by se v životě neobešli. Žijí své životy odděleně ve svém „akváriu“, kde se potkávají jen se sobě podobnými. Stahují se do velkých administrativních center a de facto o životě mimo metropole nic moc netuší, ale chtějí ho řídit podle svého.
A tady naráží na „druhý lid“, kterému se to přirozeně nelíbí. Jak ten druhý lid (modré límečky, venkovany) ovládat tak, aby se nesjednotil proti těm prvním? Manipulovat ho strachem, rozdělit a panovat mu. Osvědčená metoda, která funguje, ale pozor ne na všechny. Vždy se najdou ti, kteří vzdorují, ti, kteří půjdou demonstrovat, ti, kteří se snaží bez vládního aparátu obejít, ti, kteří se snaží do systému házet vidle, sypat písek do soukolí. A také nefunguje na věčné časy.
Ti druzí se chystají na demonstraci. Jsou to převážně lidé práce rukou, lidé, kteří chtějí žít po svém. Jsou mezi nimi i ti „bílí límečci“, intelektuálové, vzdělanci, kteří se snaží vývoj zvrátit. Když budou mít na své straně dost lidí, může se jim to vydařit. Však ani veleúspěšná demonstrace systém nezmění, ale aspoň ukáže, že tu je přítomen i ten „druhý lid“ a dokáže se zorganizovat a sebe zastat i za nepříznivých podmínek.
Co by dle mého měla demonstrace přinést a co by mělo následovat?
Především sounáležitost, vzájemnou oporu, touhu po míru, nabídku ke spolupráci, natažení ruky ke smíru a odpuštění. Měl by být přítomen smích, humor, úsměv.
Hlavní však je nenechat energii vyšumět a přijít s dalšími „překvapivými“ nápady. Co to může být za nápady? Níže pár příkladů.
- zahltit úřady (zdá se, že tohle si vláda zajistila sama, najmě na Úřadech práce)
- postrašit banky vybíráním větší hotovosti a zásadně platit hotově
- vypínat mobily či je nechávat doma
- bojkotovat obchodní centra, vybrané firmy
- přestat kupovat nepotřebné věci (chudnutím se děje samo)
- přestat sledovat politiku v televizi a v mainstreamových médiích (aspoň jim přestat věřit),
- vytvářet spolupracující, tvořivé, sousedské, lokální komunity, pěstovat lokální soběstačnost,
- posilovat důvěru v sebe a v lokální komunitu,
- rozvíjet vzájemnost, svépomoc a směnu zboží a služeb
- sdružovat se osobně v ostrůvcích pozitivní deviace.
A co třeba stávky? Dovedu si představit stávku propouštěných rozhněvaných boleslavských Škodováků, ale jinak nic. Co třeba stávka úředníků? Prospěšná v tom, že by chvíli nepracovali (neškodili), ale jinak jsou to spíš příslušníci prvního lidu. Stávka učitelů? Možná by dětem více pomohlo, kdyby se vzdělávaly samy. Stávka lékařů? Vzhledem ke zkušenosti s léčením po telefonu za covidu, by to nemusel být takový problém. Navíc některým léky přetíženým pacientům, by se mohlo i ulevit, pokud by polykali těch prášků chvíli o něco méně.
Kde tedy hledat nátlakové skupiny? Kdysi byli úspěšní železničáři, možná zemědělci by mohli zablokovat dopravu traktory, vyložit močůvku před nějaký ten vládní úřad. V této souvislosti mě napadá, když už nemáme ten ruský plyn, na jehož kvalitu jsme měli vybudovanou topenářskou infrastrukturu, ale vozíme sem ten americký, obsahující sulfan, tedy síru, která nám rozežírá měděné trubky, kolik vládních a státních úřadů může mít s tímto problém? Pak by „výběrová stávka“ topenářů mohla být opravdu nátlaková.
Ale mnohem větší nátlak bych viděl ve stávce (klidně výběrové) pražských popelářů. Odpadky, smrad a potkani by možná vládou pohnuly rychleji než nějaká i milionová demonstrace.
