Smyšlená povídka o setkáních a životních osudech dvou kluků. Jak se jejich cesty sešly, pak rozešly a po nějaké době se opět setkaly.
Setkání po letech
Simona nervózně zvoní, v druhé ruce drží v zabaleném hadru ježka, kterému krvácí zadní tlapka. Po chvíli se ozve zachraptění domácího telefonu „už je zavřeno, přijďte ráno“, Simona ihned autoritativně křičí „přejela jsem ježka, musíte ho zachránit!“. „Dobrá, tak počkejte jsem tam za pět minut“.
Simoně se zdá čekání nekonečné, navíc se nikde nerozsvěcí. V tom se lekne, když za sebou uslyší „Tak jsem tady, paničko, doufám, že je ještě v zachranitelném stavu, veterinář dorazí až ráno“.
Žena se otočí, ke svému překvapení muže poznává: „Pepo, jsi to Ty? To snad není možný?“ Pepa chvíli váhá, načež se žena představí „Simona, bejvalá Nováková, chodili jsme spolu na gympl“. Pepa si vzpomněl, „no jo, málem bych Tě nepoznal, ale to počká, co ten ježek?“
„Zachráníš ho, že jo?“ Simona předává Pepovi hadr se zraněným ježkem. Pepa rozbalí hadr a prohlíží si ježka.
„Vezmu ho domů, převážu mu tlapku, nakrmím ho a ráno ho veterinář ošetří. Pojď se mnou, jestli teda můžeš, představím Tě ženě a můžeme si pokecat, když ses tady takhle zjevila. A kampak máš namířeno?“ prohodí Pepa cestou k domovu.
„Jedu na školení, večer jsem se měla ubytovat v hotelu, cestou jsem srazila ježka, nebyl rozpláclý, snažil se odplazit, ale viděla jsem krev a internet a navigace v mobilu mě zavedly sem. Bylo to blízko, tak jsem se rozhodla, že se ho pokusím zachránit a tady potkám spolužáka“.
„Tak zavolej do hotelu, přespíš u nás a ráno tam dojedeš“ „Tak jo, zruším nocleh a zítra dopoledne si to tady prohlídnu, přednášku mám až od třech odpoledne.“
Následně si povídají ve třech, žena jde spát dřív a bývalí spolužáci kecají dál až do hluboké noci. „Letos před létem chystáme třídní sraz, dozvíš se to z fejsu“, náhle se zarazí ... „Ty vlastně na fejsu nejseš, že? Marně jsem tě tam hledala“, vzpomněla si Simona. Pepa se kření „na fejsu tedy opravdu nejsem, nezajímá mě, nemám na něj čas. Ale dám Ti na sebe telefon, Ty mi zavoláš a já přijedu“, říká Pepa a vytahuje svůj starý tlačítkový mobil. Simona vyprskne smíchy. Předají si čísla, Pepa jí ukáže, kde se umyje a kde bude spát.
Ráno provede Simonu po stanici, veterináři předá do péče zraněného ježka. Simona je nadšená a přednášet o nové právní úpravě ve služebním zákonu se jí ani nechce, ale musí. Ještě před tím, než se rozloučí se Pepy zeptá „nedal by se ten třídní sraz uspořádat tady u Tebe?“ „To je nápad, jistěže dal, jen se nepodívám do Prahy“. „Však my z Prahy se rádi přijedeme podívat sem, už mám lajky na fejsu, dala jsem tam fotky a už je sdílí většina spolužáků, co je tam přihlášená“.
„Kromě mě“, směje se Pepa.
O pár měsíců později se koná sraz. Pepa zajistil občerstvení vč. alkoholu. Oficiální sraz je v sobotu od 14 hod., zájemci mohou přespat do neděle.
Franta se objevil už v pátek večer. Po dlouhých letech mají možnost si popovídat. Říkají si příběhy svého života, vzájemně si naslouchají. Pepa spousty věcí nevěděl, naposledy ho viděl v nemocnici po infarktu, kde ho navštívil. Věděl, že má také dceru (o něco mladší, než má on), že je rozvedený. Znal jeho tehdejší přítelkyni, která se o něj starala, dál už nevěděl nic. Franta naopak stopu ztratil, když se dozvěděl, že učí někde na Vysočině, je narozdíl od něj ženatý a má dceru, o synovi, natož o záchranné stanici nevěděl.
„Jak tady žiju já, to vidíš a ještě uvidíš. Ale řekni mi, jak teď žiješ Ty?“ Franta se zamyslí a pak řekne, „vždy jsem chtěl mít všechno pod kontrolou, všechno jsem řídil a teď mě řídí chytrá domácnost. Lednička sama objednává nákup, ale už mi zakázala řízek, televize a počítač mi zakazují porno a denně připomínají, že už jsou staré a že jestli je nevyměním, tak se vypnou trvale. Myčka si stěžovala, že tak staré nádobí nebude mýt a nechala ho vyřadit. Šel jsem se opít do hospody, ale centrální mozek mé chytré domácnosti mi posílal varovné smsky, abych už nechlastal nebo mě nepustí domů“.
„Teda to je technika dneska, to čumím, a jak to dopadlo? Pustili Tě?“
„Ne, vyzkoušel jsem si jeden den bezdomovectví. Zas tak hrozný to nebylo, našel jsem ještě jeden otevřený bar a pak se od rozbřesku toulal Prahou, pomalu střízlivěl, došel si do firmy na kafe, umýt se a trochu prospat. Ale pak jsem to napsal na fejs a tos měl vidět, těch lajků. Už jsem za ty svý předchozí melancholie pomalu žádný nedostával, ale tohle bylo něco.“
„Hm, tak to jde mimo mě“ „A ty bez toho dokážeš žít?“ „Jo, ale ty věci mám, mobil teda z pravěku, ale slouží, televize hraje, počítač a internet mám v kanceláři, a to mi stačí. Na facebooku nejsem“
„To seš šťastný člověk, to Ti závidím“. „Tak to je poprvé, co závidí Franta Pepovi. Víš, že dřív jsem záviděl já Tobě?“
„A co?“ „No, třeba že umíš hrát na housle, na kytaru, na trubku, že holky na Tebe letěj, žes měl motorku, že ses dostal tam, kam jsi chtěl. Pravda, infarkt jsem Ti nezáviděl ...“
Podívají se na sebe a vyprsknou smíchy a pak asi dvě hodiny si vzpomínají na vtipy a veselé příhody ze života. Následující večer jsou králi zábavy abiturientského večírku. Zdatně jim sekunduje spolužák Karel.
Simona si libuje, jak díky trochu sraženému ježkovi, zařídila ten nejúžasnější školní sraz za posledních pětatřicet let a jak jsou ti prošedivělí, proplešatělí padesátníci s bříšky úžasní a stále mladí.
KONEC
