Pro tento dialog jsem si půjčil nápad svého bratra, který můžete sami posoudit, když si otevřete jeho webové stránky (odkaz na konci blogu). Samozřejmě jde o ta jména a je to s jeho souhlasem.
Máme je všichni: ego a duši, rozum a cit. Buď má jeden výrazně navrch (obvykle ego) a ten druhý trpí, nebo dokáží žít spolu v rovnováze, a to spolu diskutují, vedou dialog. Budou si povídat dva pánové, Egon a Duchoň (autorská práva: můj vlastní mladší bratr Miroslav).
„Dej si pauzu!“, našeptává Duchoň.
„To bych si dal“, přemýšlí Egon, „ale od čeho? Nejradši bych přestal chodit do práce a dal si od ní pauzu, a to je teprve krátce po víkendu“.
„Hm, a co ti brání, tak se na to vykašli, sám říkáš, že už tě to pěkně …“, Duchoň hledá pravé slovo.
„…sere. Nebuď tak outlocitnej a řekni to!“ „Už sis to řekl sám. Navíc čas k dalšímu víkendu se zkracuje, tak se můžeš těšit. Já se teda těším, jak si to užiju“, zasní se Duchoň.
„No jo, to já si taky užiju, ale když to v práci proflákám, třeba při modrém pondělí, stejně to za mě nikdo neudělá a o to víc musím makat potom, abych to stíhal“.
„A když to stihneš, tak máš radost, že jo“. „Jo, to mám. A taky, když se něco povede. Ale někdy je to unavující a otravný“, vzdychne Egon. „Ty seš taky někdy otravnej a nic s tebou není“, vrací Duchoň a těší ho ten slovní ping pong. Tím se baví.
„Ty aby sis nepřisadil“, utne Egon dialog a vrhá se do práce. Duchoň se mezitím vzdálí a užívá si svého snění.
„Konečně. Mám to. Ty zápisy mě fakt nebaví, ale konečně jsem se dalšího zbavil. Už mám dva hotový a zbývá už jen jeden. To je jak po druhý třetině hokejovýho zápasu, tak je čas na přestávku“, spokojeně si říká Egon a pátrá po Duchoňovi.
Ten okamžitě vycítí svoji příležitost a hned udeří: „už to mám“. „Co jako?“, ptá se Egon. „Když už tě to tady nebaví, tak odejdi. To je jednoduché“.
„Debile. To nejde. Mám přece odpovědnost, nemohu z ničeho nic odejít, musím to někomu předat a počkat si na důchod“, logicky odpovídá Egon.
„Musíš jen umřít, Egone“. „To by jeden neřek, Duchoni“. Egon se zamyslí: „vlastně máš pravdu, kdybych umřel, tak už to nebudu řešit“. „Tak co řešíš?“, má Duchoň hned jasno.
„Tak jednoduchý to zase není, Duchoni. Kdybych měl nějakýho kreténskýho šéfa, tak bych už odešel středem, ale když jsem šéfem sám sobě, tak je to sakra těžký. Jsme na to dva, já a ty, tak poraď přece, ale něco, co nebude bláznivé, ale aspoň trochu rozumné“, uvažuje Egon a doprošuje se rady od Duchoně.
Duchoň se neochotně zamyslí. Ví, že myslet znamená prd vědět, ale vysvětlujte to Egonům, že srdce ví vše nejlíp, když jim to hlava nebere. Duchoň ví, že se Egon na základě usilovného přemýšlení, analytického rozboru předkládaných argumentů stejně rozhodne nechat vše při starém. Egon musí ke změně dozrát, a ještě ten čas nepřišel. Ale brzy přijde.
„Co pořád mlčíš?“, ozve se Egon. „Ale napadlo mě, jak seš na tom s tím blogem?“, Duchoň přehodí výhybku a donutí Egona přemýšlet o něčem jiném.
„Ale jo, už mi toho moc nezbývá, za chvíli svoji misi splním a budu mít pokoj“, zasní se Egon. „Nespěcháš náhodou?“. „Jo, chci to ale mít brzo za sebou“, odpoví Egon. „Stejně se nemusíš nijak honit, můžeš si dát pauzu, nebo už si mohl skončit i bez toho tvýho závazku. Vy Egoni si umíte na sebe akorát ušít bič. Ty vaše sklony k sebemrskačství, prostě my Duchoni nechápeme“.
„Hele Duchoni, kdyby mě nic nenapadlo a já ze sebe nic nevymáčkl, tak už jsem skončil, nebo aspoň začal pauzírovat. Ale protože mám tebe, a tvou studnici nápadů, která nevysychá, tak tohle spolu zvládneme celkem lehce, si myslím. A co takhle jít už spát“, navrhne Egon. „Dobrej nápad, tak dobrou noc“.
A slíbený odkaz na počteníčko nejen o dialozích Egona a Duchoně zde: textgulas.cz
