Místo vězněm ve vlastním bytě bych byl raději poustevníkem. Jsem sice civilizovaný člověk, ale obešel bych se bez počítače, bez mobilu, bez televize, v podstatě bych sám toho tolik nepotřeboval.
Jsem však zvyklý na „teplo domova“, tj. střechu nad hlavou, postel, ledničku s mrazákem, zdroj vody a zdroj tepla a světla. Nějaké to oblečení, obuv. Ten domov ale také tvoří lidé, rodina, potřeby ostatních členů rodiny a útulné zázemí, zvířecí miláčci.
Je to místo, kde se scházíme po práci, kam se vracíme z výletu, ze zahrady a třeba, když jsme „v pravěku před koronou“ navštěvovali kulturní a společenské akce jako divadla, koncerty, plesy, restaurace, tak i z nich.
Máme už méně početnou domácnost, víceméně v převážném čase pouze dvoučlennou. Děti jsou dospělé, dcera se odstěhovala, syn studuje a bydlí v Brně. Syn občas o (některých) víkendech u nás přespí, někdy i se svou partnerkou, dcera s jejím přítelem nás občas navštíví.
Státem vynucené „domácí vězení“ jsme na jaře moc nezažili, žena sice byla 2x v karanténě, já však mohl chodit normálně do práce, takže nějaké nepřetržité 24-hodinové pobývání jen spolu v bytě jsme neměli. Navíc máme velký byt. Takže se nám vyhnula i klasická „ponorka“. Všechny testy, které jsme absolvovali v průběhu doby jsme oba (i naše děti) měli negativní.
Nyní hrozí další uzávěra, další „vězení“. Nejradši bych odešel žít do lesa. To bych v tomto období asi nezvládl. Ale aspoň bych vyrazil na chatu a byl tam i se ženou. Jsou tam také více „polní“ podmínky a práce na čerstvém vzduchu. Jenže zadarmo.
Je nutný nějaký zdroj obživy, zatím jsme nevymysleli jiný než chodit do práce. Rentiéři nejsme, důchod se sice blíží, ale pořád je daleko. To by bylo jednoduché, prostě bychom odjeli a nějakou dobu tam zůstali.
Ale mám chuť opravdu odjet, „poustevničit“ na chatu a dlouhou dobu se nevracet. Poněvadž v práci nejsem jen nějaké lehce nahraditelné kolečko v soukolí, ale zodpovědný vedoucí, měl bych do té práce chodit, protože tu práci za mě nikdo neudělá a chci (musím) minimálně dokončit to, co mám rozpracováno a také bych měl dokončit funkční období. Pak se uvidí. Že by někdo měl zájem mě sesadit a ujmout se toho místo mě a já bych za dva roky uvažoval o předčasném důchodu? Spíš to vypadá, že si odkroutím ještě jedno období a mezitím budu za sebe shánět náhradu. Nebo bude všechno jinak.
Fakt je ten, že kdybych nyní zemřel (nejspíš na covid, jak jinak v této době?), museli by se s tím nějak poprat. Protože žiju, nechci v tom spolupracovníky nechat.
Tak budeme zase přežívat v podstatě v celoplošné karanténě s výjimkami: ven jen do práce a na nákup základních potřeb (potraviny, léky). Původně jsem si myslel, že už bude chodit víc lidí bez zakrytého obličeje. Je přece již dost lidí, kteří nemoc prodělali a měli by být přirozeně chráněni a také dost očkovaných, kteří by také měli být chráněni (dokonce se chvíli věřilo, že očkovaní a ti, co nemoc prodělali, nebudou aspoň nějakou dobu ani nakažliví).
Ovšem virus do toho hodil vidle, zmutoval a přitlačil a my budeme neustále opakovat přístup „poručíme větru, dešti“, tedy v tomto případě poručíme viru, nebo ho porazíme a zničíme. Jenže nejspíš porazí on nás bez ohledu na tvrdá opatření, testování, očkování, roušky a respirátory.
Jsme ještě schopni dodržovat opatření, přestože jim moc nevěříme? A jsme ještě ochotní je dodržovat? Osobně si myslím, že obojí se významně snižuje a že opatření budou dodržována jen „na oko“.
Co tě nezabije, to tě posílí, říká známé rčení. Kde jsou ti virem posilnění? Z médií se akorát dozvíme, která známá celebrita onemocněla, příp. která zemřela. Ale jak se cítí celebrity vyléčené a uzdravené, o tom žádná. Maximálně, když se stále cítí špatně, nebo je to postihlo znovu.
Kdybych byl poustevníkem, řešil bych jiné problémy, ale Covid a všechno kolem něj ne. Pravděpodobně by mne ohrožovala jiná nebezpečí.
Ach jo. Jestli se ti poustevníci na šumavských samotách nemají líp?
