To je fakt smutná realita. Tak přemýšlím, zda se dá nějak změnit. Změna je vždy možná, změna je přece život. Urychlit proces stárnutí nehodlám, úplně mi stačí, jak to je.
Pracuji v malém kolektivu, kde je asi třetina pracujících důchodců. Nikomu z nich se do důchodu nechce. Mně, který ještě dlouho nebude mít nárok, jo. Důchod mě připomnělo i to, že jsme nedávno opět po roce dostali list důchodového pojištění.
Tedy ono to není ani tak o chtění jít do důchodu, jako spíš o tom nedělat už tuto práci. Chybí mi hlavně její smysluplnost. Pokud o tom přemýšlím, tak je vlastně nesmysl dělat to, co mi nedává smysl. Na druhé straně stále tu ještě najdu něco tvořivého, co mi smysl dává.
Když je venku krásně a já vím, co bych mohl dělat na zahradě či v lese, tak se mi čas v kanceláři neúměrně vleče a těším se na dva vrcholy (orgasmy) pracovního dne kancelářské myši. Prvním vrcholem je oběd, druhým odchod. To si užívám.
Pak jsou to chvilky, kdy se mi něco povede zdárně dokončit a já odevzdám nějaký hmatatelný výsledek své práce, nejlépe nějaký tvůrčí počin, který navíc má nějaký smysl. Což je ve sféře, v níž dělám, poměrně vzácné, ale stále se děje (aspoň u mne docela často). Problém je, že tento „malý pohodový kolektiv“ je součástí něčeho většího a to je zase součástí čehosi „obludného“ (v mých očích).
Vím, že do důchodu to tu nevydržím a tak jsem v podstatě už zahájil proces odcházení. Chci jen něco (smysluplného) dokončit. Dosud jsem měl vždy odcházení usnadněno: buď to bylo málo peněz, nebo hrozné vztahy na pracovišti. Dneska to je mnohem těžší, protože ani na peníze, ani na spolupracovníky si nemohu stěžovat. Obojí je fajn a tak vždy začne hlodat ten červíček pochybností a rozum praví: „máš se tady dobře, nic ti nechybí, neblbni“.
Jenže vždy se dostaví takový neblahý pocit, kdy k vám promlouvá jakýsi vnitřní hlas: „děláš, co tě nebaví, jen z povinnosti, jsi zavřený v kanclu, nesvobodný, vykašli se na to a pojď se mnou ven“.
Bez následků (finančních) může jít „ven“ jen důchodce nebo „zahnívající“ rentiér a ani jedno nejsem. Tak se člověk zmítá mezi rozumem a srdcem a snaží se najít rovnováhu. Vyrovnávám, jak se dá, ale už to pomalu přestává stačit. Nastává čas svobodné volby, čili rozhodnutí.
Svobodně si mohu vybrat mezi „nesmyslnou jistotou“ a „nejistou smysluplností“. Vím, co si vyberu. Život. Tedy změnu, tvořivost a smysluplnost a tu mrtvolnou zapáchající nesmyslnou jistotu opustím. Jenže ona je tak komfortní, pohodlná, že se opouští těžce a navíc bázlivě.
Zbývá to nejtěžší, překonat „svazující“ strach, či spíš (falešnou?) ohleduplnost k bližním a udělat ten krok do neznáma. Zatím to odkládám, ale aspoň vím, že to (jednoho krásného dne) udělám.
Také vím, že to nemusím stihnout, že vše může být jinak a že všechno má svůj čas. A tak to nechávám plynout (resp. snažím se o to a ne vždy mi to jde) a vím, že nakonec z toho něco vyplyne.
