Čím podarovat děti na Vánoce? Navíc když už vůbec nejsou v dětském věku. Ty své dospělce nějak zvládneme, ale pak tu máme ty „malé“ neteře a synovce, čili děti, co mezitím vyrostly až (skoro)dospěly.
Moc nevíme o jejich zájmech a nezbývá než se poradit s jejich rodiči. Mobily dávno necháváme na dětech, maximálně přispějeme finanční částkou. Knihy a třeba stolní hry, to už je také složitější a ani „měkké dárky“ nejsou jednoduché. Jednak jde o vkus, a jednak o trefení velikosti.
Vybrat dárek pro dospělé nebo skoro dospělé dítě je docela velký rébus. Máme tu však internet, reklamy a katalogy. Tak manželka listovala v katalogu, a co chvíli se ozývalo „to snad není možný“ a „pojď se taky na to podívat“.
Tak jsem viděl tablet pro roční dítě, co bude rozvíjet jeho tvůrčí schopnosti. Asi místo rodičů, co si s děckem nebudou hrát. Vrcholem bylo domácí pískoviště i s kyblíčkem na bábovičky.
Tam venku na pískovišti je nejspíš nebezpečně. Považte, jsou tam ty zákeřné bacily, mohou se vyskytnout i psí exkrementy, vajgly, kamínky či rozbité sklo. Také nebezpeční cizí lidé se zde vyskytují, zejména maminky jiných dětí. Dokonce i tatínkové (abych byl korektní a vyvážený). Snad největším nebezpečím je ten zlobivý kluk, co by tomu našemu chlapečkovi mohl rozbít bábovičku.
Kroutíme nad tím se ženou hlavou a nevíme, zda se máme smát, či plakat. Pak si vzpomeneme, jak jsme to měli jednodušší nejen jako děti, ale i jako rodiče našich malých dětí. Nebyli jsme pod takovým tlakem.
Byl menší výběr, za to svobodnější. K rozvíjení dětské tvořivosti stačily pastelky a modelína, plyšoví medvídci byli roztomilí. Děti nosily to, co jim rodiče koupili, či co jim ježíšek nadělil.
Tak nevím, až se nám děti rozmnoží, co bude za trendy. Jaké dárky pod stromečkem rozzáří dětské oči? Osobně bych si přál návrat k přirozenosti a dovolení dětem být dětmi, co nejdéle.
Aby jim rodiče nevytvářeli neproniknutelné ochranné bubliny, třeba tím, že si bábovičky budou stavět jen ve svém dětském pokojíčku. Aby rodiče s dětmi nekomunikovali jen prostřednictvím SMS a facebooku, ale mluvili s nimi, četli jim pohádky, chodili s nimi do přírody.
Aby i nadále fungující rodina byla základem funkčního státu. Je to, přátelé, na nás, jak naše rodiny budou vypadat a jak se dokáží ubránit dnes tak „nenormální normálnosti“. Nebo připustíme, že na blaho našich potomků bude dohlížet nějaká všemocná „zvrácená sociálka“, jak se to povedlo v Norsku?
S dárky pro velké děti sice tápu, ale v otázce přirozené a láskyplné rodiny mám naprosto jasno.
