Zahoď občanku a zpátky na strom. Dá se odevzdat občanský průkaz jinak než jako pozůstalý po zemřelém na matrice? Dá. Při výměně. Odevzdáš starou občanku a získáš novou, vylepšenou.
Myslím to ale jinak. Co by se stalo, kdyby člověk přišel na matriku a řekl: „Tady si vezměte zpět moji občanku a já od této chvíle přestávám být občanem tohoto státu. Tzn., že přestávám platit daně a zároveň nechci, aby za mě cokoliv platil stát, jen by mi měl vrátit peníze naspořené na důchodovém a zdravotním účtu. Také by mě měl přestat buzerovat a nechat mě žít.“
A za to bych chtěl tomuto státu poděkovat. Protože to byl onen stát, který mne na tuto myšlenku přivedl. V realitě by mi asi nasadili svěrací kazajku a odvezli do blázince. A tak aspoň tady tomu státu virtuálně poděkuji. Že není za co? Ale je.
Děkuji státu, resp. představitelům státní moci, že mi ukázali: svou neschopnost i všehoschopnost, nesmyslnost nařízení, nenasytnost. A dále pokrytectví, povýšenost, svou lež a nenávist, svůj strach z jiných názorů (o čem jiném je cenzura?) a svůj strach, že přijdou o své výsadní (elitní) postavení.
Chci jiný stát. Ne jinou občanku. Jaký stát tedy chci? Pravdivý, ne lživý, manipulující a citově vydírající. Sloužící, ne panovačný. Chytrý, ne vychytralý. Vstřícný a lidský, nejen štědrý k těm, které potřebuje a k těm poslušným, na něm závislým. Ne trestajícím neposlušné, svobodomyslné a nezávislé. Chci lidi (lidské bytosti) ve službách státu, ne (nelidské) roboty.
V takovém státě, který jste (jsme?) vybudovali, žít nechci. Asi nám (tj. mně a mně podobným) nezbude nic jiného, než takový stát nechat padnout, zhroutit a vybudovat znovu. Už ale na těch pravdivých a lidských základech.
Od spodu nahoru. Zdá se, že pro mě byl skutečným vítězem parlamentních voleb „urza.cz“. Ten jediný nabízel cestu, jak od státu co nejlépe „odejít“ či jak na něm přestat být aspoň v některých ohledech závislý.
Igor Chaun, známý svou výzvou „děkujeme, odejděte“ by ji mohl změnit na „děkujeme, odcházíme“. Nevoliči jsou dvojího druhu: jedni, co nevolí, protože nemají koho, resp. vědí, že ten, koho by volit chtěli, se tam nedostane a nechtějí volit menší zlo, a tak tam nejdou. A pak jsou tací, kteří na to vysloveně zvysoka kašlou.
Někteří z nich i programově. Jejich heslem je „polibte mi šos“. Dlouho jsem patřil k těm, co říkali: je třeba „dům“ (myšleno politiku) opravit a vždy se našli ti, kteří takovou opravu slíbili (Věci veřejné, TOP-09, ANO, Piráti,...). Jenže realita byla jiná, jako by to tam nahoře bylo nějaké zakleté či prokleté. Nové politické hvězdičky na okamžik zazářily a pak rychle zhasly. Ovšem vyhasly i ty staré.
Jen ten urputný Babiš to vydržel dlouho a opravdu se rozjel. A ani v demisi není k zastavení. Byl jiný, proto se mu asi zpočátku tak dařilo. Byl sice brzděn, ale nakonec i jeho dohnalo vlastní ego a strach, a ukázalo se, že krizový manažer není.
Nevěřím, že nová garnitura dokáže systém opravit (možná ani nechce), ale hlavně to nejspíš už ani nejde. Možná, že si vydobude nehynoucí zásluhu tím, že co nejrychleji přivodí jeho pád, jeho zhroucení.
Dnes patřím k těm, co si myslí, že nemá smysl udržovat něco nefunkčního, přežilého a v podstatě neživotaschopného. Je lepší to zbořit (spíš nechat padnout) a postavit znovu. Proto se snažím v „dodýchávajícím“ systému pobývat co nejméně.
Úplně odejít nelze, bydlím ve společném bydlení, které je závislé na technologii, abych mohl svítit, topit, tekla mi voda, a to musím zaplatit. Více nezávislé bydlení mám na chatě. Chodím do práce, abych na to vydělal a mohl se uživit, najíst, napít, odít, koupit si zboží, které potřebuji (a/nebo chci) a zaplatit si služby lidí, které potřebuji či chci.
Na to mám bankovní účet, kde mám uloženy peníze a kde se ta čísla (proměnitelná na peníze) mění, jednou za čas přibydou a pak postupně ubývají, a tak pořád dokola.
Vím, že úplně z toho vystoupit nelze, ale lze si i něco vypěstovat na zahrádce, směnit se sousedem, nedívat se třeba na zprávy, vypnout mobil, nepobývat zbytečně na internetu. Lze si vyčistit hlavu v přírodě, fyzickou prací (pokud pracujete v kanceláři), se zvířecími miláčky, ale třeba i být chvíli sám.
Protože úplně nejde systém opustit, tak jsem aspoň poodstoupil a přestal jsem ho podepírat svojí energií a pozorností. A hned je mi líp.
