Dne 28. října slavíme státní svátek. Je to důvod k oslavě a poděkování našim předkům za to, že jsme tady. Měli bychom vzpomenout na to, že se splnil sen mnoha předcházejících generací Čechů (a snad i Slováků), samostatný stát.
A také věnovat vzpomínku prvnímu prezidentu T.G. Masarykovi a vzít si k srdci některé jeho stále živé myšlenky o ideálech, státu, národu, morálce, cílech. Možná by stačilo to jen zjednodušit na „nebát se a nekrást“ (i tento výrok je TGM přisuzován).
Vzpomínáme na již neexistující první československou republiku, která měla svou atmosféru, dá se říci, že měla „náboj“, ale do vínku dostala i „rozbušku“ (velké národnostní menšiny v pohraničí a vymyšlený československý národ). A hlavně měla málo času.
Pak si s námi pohrály dějiny, mocnosti, přežili jsme to. Se ctí? Asi moc ne, ale dokázali jsme se přizpůsobit, ohnout a přežít. Nemá smysl soudit.
Jsme tady, zdá se, že malí, zakřiknutí, klaníme se na všechny strany, jako bychom hledali směr naší cesty. Asi pro tuto chvíli chaotického a jistě ne-bezpečného světa je zapotřebí rovnováha. Mít to dobré a zlé v rovnováze, abychom časem mohli jít svou vlastní cestou, tak jako za první republiky. Máme tu dnes obojí: Dalajlámu i klanění Číně. Dalajláma je duchovní inspirací, Čína je (ať se nám to líbí či ne) druhou největší ekonomikou světa a velmocí. Obchodní výměna je jistě žádoucí. Otázkou je, zda to ponížené klanění našich předních představitelů bylo opravdu nutné.
Jak bude vypadat slavnostní večer na Hradě, nevím. Vyznamenání je jistá forma uznání zásluh či hrdinství. Jistě budou oceněni ti, kterým patří hluboká úcta a nejspíš (jako vždy) se objeví ocenění, jež vyvolají kontroverze.
Pár dní se vše bude přetřásat v médiích (ono už se dávno s podezřelým zaujetím přetřásá) a pak to samozřejmě vyšumí, odnese to čas. Co si popřát ke státnímu svátku? Lepší stát, než máme dnes, zachovalou krajinu, přírodu, zemi, vstřícné lidi, národ, který najde cestu k sobě a nějakou sjednocující vizi.
Aby tady zůstal klid a mír, svoboda, smysl pro humor a prosadila se taková ta jednota v různosti a spolehnutí se především na sebe sama. Ne ponížené klanění (nebo strach) před jedním, druhým, třetím… jen proto, že je větší, silnější, mocnější… Vždyť co bylo motorem první republiky? Především lidé, jejich tvořivý duch, inspirace, motivace, láska k vlasti a národu a děly se divy, Československo mělo „koule“.
Československo už není, máme jen Česko. Už je na čase, dát mu „koule“. Věřím, že se (časem) najde i osobnost, která spojí „kavárnu“ s „buranovem“ na základě vzájemného respektu a sounáležitosti. Zatím jsme v rovnovážném stavu dvou polarit. Našim cílem nechť je sbližování, cesta k moudrému nadhledu. „Kavárna“ se potřebuje „umravnit“, tj. přestat se povyšovat a pokrytecky kázat, „burani“ potřebují uklidnit, tj. pocítit, že si „elity“ váží jejich práce, že jimi nepohrdají a nejsou to „oni“ nepřátelé, s nimiž je potřeba bojovat.
Chtělo by to ještě maximálně omezit příliš rozlezlé parazity, přijmout zodpovědnost za život a své zdraví. Takoví zdraví a odolní lidé (osvobození z ne-moci a bez-moci) pak mohou obnovit svou moc (sílu) a začít se spojovat do zdravé společnosti. V ní se už ty osobnosti najdou. Zatím jsme ještě moc ne-mocná společnost, ale někteří už hledají cesty, jak se „uzdravit“ a začínají přemýšlet, proč jsou ne-mocní a bez-mocní a jak to změnit. Ale to zdravé (přizpůsobivé a zároveň nepoddajné) jádro tu máme a to je dobrý základ.
Už jsme v našich dějinách občas osobnosti „spojovače“ našli, třeba ve Stadicích nějakého Přemysla a v Poděbradech Jiřího.
