Jako s lidmi, s lidstvem. Kam jsme se dostali? Před propast? Na rozcestí? K rozhodování, jak dál žít? Jaký zvolit přístup k životu?
Co nám vlastně přinesl koronavirus? Nejprve zastavení, čas k přemýšlení, odpočinku ze zběsilého a stresujícího života. Obavy, strach, ale i obyčejnou lidskou sounáležitost, semknutí, důvěru. Pamatujeme si to ještě?
To bylo ale časem rozmetáno, objevily se partikulární zájmy, politikům na celém světě zachutnala moc ovládat lidi strachem, vyrojili se odborníci (epidemiologové) a média začala preferovat a prosazovat jediný způsob boje (proč boje?) s virem. Tak jsme se seznámili s locdowny, rouškami a respirátory, testováním, karanténou a jako hlavní princip cesty ven jsme přijali vakcinaci. Zažili jsme si to vše na vlastní kůži.
Společnost se atomizovala a zejména hodně zpolarizovala. Zajímavé je, že úplně jinak, než bylo dřív zvykem. Je jedno jak jsme to nazývali dříve: kavárna a hospoda, kosmopolité vs. patrioti, globalisté vs. vlastenci, elity vs. burani. Příslušníci každé skupiny měli obvykle společné názory diametrálně odlišné od té druhé skupiny.
Ukažme si to na poměrně viditelné skupině, kterou pro zjednodušení nazvu „havlisté“. Kam (z hlediska přístupu ke covidu) patří zásadoví havlisté? K propagátorům očkování a protiepidemických opatření nebo k jejich kritikům? Jak to mají s reálným kovidismem? Blíží se spíše Svědkům Covidovým nebo Covid-disidentům? Asi jak kdo, vím o takových i makových. Covid spojuje dříve neslučitelné, a naopak rozděluje dříve nerozlučitelné. Takovou má moc.
Covid nám i obohatil češtinu. Dal např. jiný význam slovu „krmelec“, tj. výdejní okénko restaurace, nebo o nabytých kilech během epidemie vypovídá hezky česky výraz „korona-sádlo“.
Většinově jdeme cestou očkování (mluvilo se o plánu naočkovat 70 % populace, tedy většinu). Pokud tudy jít nechcete, stáváte se automaticky menšinou. A menšiny jsou údajně protěžované.
Má to ale háček, musíte totiž patřit k té správné menšině, a navíc se nesmíte hrdě hlásit k tomu, že jste bílý heterosexuální muž, hlásící se k češství a k češtině. Tím jste sprostý podezřelý. A pokud patříte k menšině kritizující covid-hysterii a nový ideologický směr – vědecko-fan(t)a(s)tický kovidismus a nechcete se dát očkovat, tak s nějakou ochranou menšin naprosto nepočítejte. Naopak budou vámi pohrdat a nepouštět nikam.
Marně budete vysvětlovat, že v experimentu potřebujete i slepý pokus (při výzkumu léků se využívá placebo), tedy pro budoucí vyhodnocení úspěchu očkování je nutné určité procento neočkovaných, aby se na nich v praxi prokázala teorie: „nedal se očkovat, a proto to dostal, nebo umřel“. Proč se chce co nejvíc očkovaných (nejlépe 99,9 %)? Že by i obava, že se teorie nepotvrdí? Nebo dokonce (považte), že by to neočkovaní ani moc nedostávali či neumírali?
Řada zemí je v proočkovanosti daleko před námi a už se těší na návrat k „normálnímu“ životu, takže uvidíme, jak tam na to zareaguje virus a potažmo farmaceutické firmy – výrobci vakcín.
Nemají právě největší problémy ti nejvíc vyděšení strachem? Ti, kteří dlouhá léta zanedbávali zodpovědnost k vlastnímu fyzickému a psychickému zdraví? Covid s sebou přinesl i řadu zemřelých, jsou mezi nimi i mladší ročníky, lidé zdánlivě zdraví, štíhlí a vyznávající zdravý životní styl. Jenže do jejich psychiky nevidíme.
Je to propojené, ne nadarmo se říká, že ve zdravém těle zdravý duch, ale možná více to platí naopak. Psychická odolnost je tím, co rozhoduje o imunitě. Tu potřebujeme posílit, najít tu vnitřní sílu v sobě a na základě ní se pospojovat a pomalu tvořit novou kolektivní realitu založenou na vzájemném respektu a spolupráci s využitím lidského potenciálu.
Integrace polarit, čili spojení protipólů, je to, co může pomoci. To není možné na základě rozumové argumentace, to nefunguje. To může fungovat jedině přes srdce. Vždyť největším mistrovstvím je milovat svého nepřítele. Nemusíme být mistři, stačí, když se budeme umět vzájemně respektovat. Stačilo by i nereagovat. Ale to je někdy těžké. Psaní slouží i jako terapeutická metoda a pak je úlevné odpustit páru z přetlakového hrnce a tím zlepšit psychiku.
Přeji všem autorům a autorkám ze srdce, stejně tak i sobě, aby nám psaní psychicky pomáhalo, třeba i tím, že vypustíme už nezvladatelnou emoci a uleví se nám a vrátí nás to do rovnováhy.
