Dostal jsem kalendář plný vtipných obrázků a moudrých citátů. Obrázky pobaví a citáty vedou k zamyšlení.
Tak jsem si pár citátů vybral a popřemýšlel o jejich nadčasovosti, čili aktuálnosti dnes.
Papír snese všechno (Cicero)
Máme tu příšernou byrokracii, mnoho papírů. Kolik formulářů člověk během života vyplní? Kolik by ten papír vážil a kolik stromů na to muselo padnout? Kolik místa zabírá třeba taková Sbírka zákonů ČR? Počítá se to v místnostech či budovách? Kolika kamiony či dokonce vlaky by se musela převážet z místa na místo?
Když slyším, že soudní spis obsahuje přes 30 tisíc stran, dělá se mi z toho špatně. Kolik archivujeme „zbytečně“ popsaných papírů, které nemají „žádnou“ hodnotu? Proč v době digitalizace stále vedeme „papírovou válku“? Ptát se můžeme do nekonečna. Budeme někdy jako lidská společnost rozumní?
Ti, kteří slibují ráj na zemi, vytvářejí peklo (E. M. Remarque)
Tohle podepíšu. Známe to z dějin. Čteme to např. v knihách G. Orwella. My starší to známe z hesel komunistické propagandy: „kdo nejde s námi, jde proti nám“. A víme, jak to dopadlo, čtyřicet let totalitního systému, který budoval „socialistický ráj“ tak dlouho, až se to celé totálně zhroutilo.
Nyní se buduje „evropský neoliberální multikulturní ráj“ tak usilovně, až to (pro pamětníky) pomalu předčí Husákovu normalizaci.
A východisko z této situace nabízí dva další citáty:
Čas má plné kapsy překvapení (Jan Werich)
Překvapením určitě byl Brexit, volební výhra Donalda Trumpa, opakované volby v Rakousku a čekají nás asi další překvapivé volební výsledky napříč Evropou. Překvapením je, že politické recepty, které se uplatňovaly celá desetiletí, přestávají platit. Lidé cítí, že takhle dál pokračovat nechtějí, ale ještě nevědí, co chtějí a tak to hledají a zkouší. Nadějí je, že to možná už jednou konečně vyjde.
I velké věci se často zvrátí v jediném okamžiku (Ovidius)
Jediné, na co se můžeme spolehnout je, že nic není neměnné. Lidská společnost se v čase mění a žádná velká říše či společenský systém tu nebyly na věky. Učili jsme se o pádech civilizací, mnozí zažili „zlomové okamžiky dějin“ jako např. okupaci Československa (1968), či Sametovou revoluci (1989) a možná, že právě zažíváme něco dalšího.
Třeba pak budeme konečně jako lidská společnost moudří a budeme se chovat rozumně. Chování současných „evropských elit“ mi rozhodně ani rozumné, natož moudré, nepřipadá.
