Jezdím do ráje, co každý druhý víkend, v ráji trávím dovolenou. Krásně se tam nabiju, cítím život v sobě při fyzické práci, při chození bos v trávě, při osvěžení v biotopu.
Biotop, který jsme stvořili, sdílíme s vodními rostlinami a živočichy. Už přilétly vážky, objevili se čolci, vodní plži, potápníci, o vodoměrkách, znakoplavkách a jiné havěti ani nemluvě. Tak se tam noříme do té vody, kterou smyjeme pot z té fyzické práce.
Je pravdou, že biotop nám pomohly stvořit šikovné ruce těch, kteří to umí, vč. bagristy, ale další už zůstalo na nás. Snažíme se o něj a jeho okolí starat. Vyrobili jsme si molo a dali žebřík – schůdky do vody. Ten původní dřevěný (který by dlouho nevydržel) jsme nahradili hliníkovým.
Pravdou je, že biotop je výtvor spíše umělý, ostatně každý rybník je de facto stavbou člověka s podílem přírody. Vodní plocha v krajině je důležitá a pomáhá přirozené rozmanitosti. A té jsme svým biotopem dosáhli. Dali jsme tomu základ a o ostatní se postarala sama příroda.
Pro mě je čirá radost pozorovat dění ve vodě a též se tam ponořit a osvěžit. Bazén jsem vždy odmítal. Tam by se ani nehodil, navíc rád plavu a k tomu potřebuji větší prostor. Ten mi dává řeka a přírodní jezera a koupaliště. Příp. i umělé (větší) koupaliště. Takové mám v ráji v dosahu dvou kilometrů.
Škoda jen, že v tom ráji pobývám tak málo. Zatím je mým druhým domovem, ten základní mám v maloměstském panelovém bytě, kde máme i své zvířecí mazlíčky. Ve městě mám i práci a město je obklopeno přírodními ráji v dosahu a mám tam i zahrádku k pěstování ovoce a zeleniny. Mohu tedy (hlavně od jara do podzimu) pobývat v přírodě každý den, aspoň chvíli. Tak se o to snažím i ve městě.
Přesto, když se vracím z chaty (z ráje) domů a chystám se na další pracovní týden, říkám tomu návrat do „pekla“. Do pekla „matrixu“ do něhož se vnořím okamžikem příjezdu domů a najmě příchodem do práce. Zapínám počítač, koukám na tituly článků, které mě upozorňují na to, co se děje. Emaily, telefony a pracovní návštěvy mě vrátí do „pekelné“ reality, byť v srdci a často i mentálně ještě zůstávám v ráji.
Pak se snažím fungovat pracovně, vyřídit a vyřešit potřebné, co stihnu, stihnu. Už jsem se naučil z toho „nepodělat“, protože vše stihnout a mít pod kontrolou se nedá, a snaha zavděčit se všem, mě už také dávno přešla. Výhodu mám v tom, že jaký si to udělám, takový to mám.
Až na tu byrokracii a některé otravné lidi, ale to musí být, abych právě poznal, že se nacházím v pekle a těšil se do ráje. Aspoň toho malého téměř každodenního, což může být procházka se psem, projížďka na kole, koupání v Jizeře, zalití zahrady a další zahradnické práce vč. sklizně plodů. To, co dělám ve svém volném čase.
V tom „velkém“ ráji fyzicky makám a příroda se mi nějak odmění. Krásami květů, zpěvem ptáků, šumem listí či krátkými a překvapivými setkáními s živočichy. Tak se mi přes cestu plazí slepýš, skáče žabka, objeví se srnka, po stromě přeběhne veverka, na posečenou louku se slétnou špačci, kosové, drozdi, občas je vidět konipas či žluna. Ke kytkám létají motýli, včely a čmeláci. A jistě i ti nepříjemní otravní živočichové jako vosy, mouchy, ovádi, komáři, myši, slimáci se v tom přírodním ráji objevují, aby se to „peklo“ připomnělo i tam.
Při pobytu v ráji necvičím, resp. cvičení nahrazuji fyzickou prací. Pořád je něco třeba: rýt, plít, sekat trávu, občas něco vykopat, něco převést na kolečku. Vrcholným ranním cvičením je kosení vysoké trávy kosou. Ne, že by mě to šlo jak po másle a že by posečená tráva byla stejně vysoká, ale postupně se zlepšuju a už to vypadá trochu lépe.
Tak ještě pár fotek z ráje.
