Tak jsem se podíval v pondělí do Vrchlabí. Toto město jsem již několikrát navštívil, prohlédl si zámek s parkem, Krkonošské muzeum, náměstí.
Také jsme přes Vrchlabí jezdili do Dolního Dvora na týdenní dovolenou s dětmi jak v zimě, tak v létě. V Mountfieldu si dáváme tak jednou za dva roky servisovat sekačku, aby nám ještě vydržela a sloužila.
To byl užitečný důvod mé cesty do Vrchlabí. Byl pracovní den a zároveň jsem potřeboval stihnout dojet na chatu, zkontrolovat to tam, vzít sekačku, uložit do auta a dojet do servisu. A protože ve Vrchlabí bydlí jedna milá blogerka, dohodli jsme jedno malé (dvoučlenné) blogerské setkání. A bylo tak dokonáno spojení užitečného s příjemným.
Malá odbočka. Když jsem začínal svoji pracovní kariéru, tak mě starší kolega (a posléze kamarád) poučil. Jsou dva vrcholy pracovního dne: oběd a odchod. Abych všechno stihnul, spojil jsem dva vrcholy v jeden. Odešel jsem z práce domů na oběd a vyvenčit psa, pak nasedl do auta a vyjel. Na chatě jsem vše pozapínal, abych vyzkoušel, zda vše funguje. Vše bylo v pořádku, takže jsem to po čase, kdy jsem dával sekačku do kufru auta, a ještě jsem tam něco málo udělal a prošel si pozemky, zase všechno povypínal a odjel směr Vrchlabí.
V Mountfieldu jsem chvíli čekal ve frontě za takovým nerudným pánem, který řešil reklamaci a zdálo se, že se točí v kruhu, tak jsem se jen zeptal, zda zatím mohu sekačku vyndat z auta a připravit ke dveřím. Pak jsem zaznamenal, že pánové se již dohodli, a tak jsem mohl vyřídit objednávku na servis a za chvíli odjet na náměstí, kde jsem se plánoval sejít s paní Ivou. Po pár telefonátech jsme se našli a zašli spolu do příjemné restaurace, kde si dali kávičku, posléze večeři a víc jak dvě hodinky si povídali. Přemýšlel jsem, jak vlastně začít a začal obligátní otázkou „jak se máte?“ Načež se mi dostalo odpovědi, že se má dobře. Pak jsem jen konstatoval, že z blogu toho o sobě víme dost, a tak začalo vyprávění o našich cestách životem, včetně nějakých AHA momentů, uvědomění, zážitků a zázraků.
Co si k tomu vyprávění objednáme? Jak nejsem znalý barista, tak jsem se raději zeptal a k mému milému překvapení jsem si mohl dát Alžír. Pak jsem na jídeláku zahlédl tortillu se sýrem a měl jasno. Naštěstí mne Iva ještě upozornila na speciální lístek, do něhož jsem mrknul a na první dobrou mě zaujal tatarák. Aby to bylo vtipné, když jsem si objednával tortillu, tak se číšník usmál a řekl, že to by asi nešlo, protože je to snídaňové menu. Teprve nyní jsem si všiml velkých písmen nahoře a objednal si tatarák. Byl výborný.
Nevím jak Iva, třeba ji budou svrbět prsty a uvede to na „pravou míru“ ze svého pohledu, ale já se dobře bavil a hezká sympatická (navíc ženská) tvář mě motivovala, abych ji bavil příběhy ze svého života. Pak jsme zaplatili, akorát mi volala žena, zda už jsem na cestě. A celou dobu jsme si vykali, až jsem před koncem nadhodil, že jsme si ani nepotykali, načež Iva napřáhla ruku a bylo. Tak si tykáme po osobním setkání. Já to mám takhle raději a když to tykání správně nabídne žena, je to lepší. Muž nabízí tykání ženě, když je mnohem starší nebo když je její šéf (aspoň si myslím, že to tak je).
A pak jak zpívají Chinaski v písni Vrchlabí jsem jel domů.
Jela jsem s Marcelou a Martou
po koncertě autem domů z Vrchlabí
milí páni, nemáte nejmenší zdání
co všechno tři holky pobaví.
Až na to, že já jel sám. Navíc jsem chlap, nejel jsem z koncertu, nesněžilo a nebloudil jsem. Ovšem jel jsem z Vrchlabí (směrem na Jičín) a cítil jsem se po setkání s Ivou nabitý jak po koncertu Chinaski a broukal si ten známý refrén.
Pořád jsem to já,
pořád jsme to my.
Pár přátel na cestách
od jara do zimy.
Přes všechen čas
všechny ty dny,
přes všechno trápení
pořád jsme to my.
A zde je odkaz na písničku:
Chinaski - Vrchlabi - YouTube
