Nemám život nasměrovaný tak, že bych musel často využívat pekelnou dopravní tepnu D1, už jsem tam hezkých pár let nejel. Nicméně D10 využívám. Ona každá dálnice se jednou za čas může stát peklem.
Když zamířím na sever, musím přes Mladou Boleslav. Mohu tam jet po staré silnici a pak se kodrcat městem k dálnici, nebo přímo od nás najet na D10 a pak se rozhodnout, zda k cíli cesty (naše chata) pojedu přes Jičín či Turnov.
V pátek jsme po delší době jeli do našich travin, byli zvědaví, jak tam ta tráva a louka vyrostla a zda se všechny stromy zazelenají. Minule jich zelených a olistěných byla asi polovina. Vyšlo nám to tak, že jsme mohli vyrazit poměrně brzy odpoledne a plánovali krátce po třetí hodině kávičku na chatě. K té došlo až o hodinu později, neb jsme museli projet peklem. Na D10 se srazily kamiony a tak do Boleslavi jsme jeli skoro hodinu.
Při tom šinutí jsme na druhé straně viděli krásnou, velkou lišku. Ležela nehnutě v odstavném pruhu. Jistojistě mrtvá, jen těžko říct zda sražená autem, nebo někde dříve střelená. Asi si také prožila své peklo a její život byl ukončen.
Za nabouranými kamiony, se již prostor otevřel a my mohli pokračovat v cestě. Latifundie zarostlá a tak jsem se vyřádil a vystřídal všechny stroje a nástroje k sečení. Pojezdová benzinová sekačka dostala zabrat. Přesto jsem schválně nechal kousek s lučním kvítím. Na část jsem ráno použil kosu, některé rostlinky jsem ze sevření trav dostal s pomocí srpu a nakonec došlo i na strunovku.
Napršelo dost vody, všechny stromy se zazelenaly. To před třemi týdny byla olistěna tak polovina z nich. Statný dub byl ještě holý, nyní se už zelenal. Nějaké olše byly už minule zelené, ty ostatní si daly na čas, ale už se zelenají všechny.
Takže zelený ráj se vším všudy, rozvitá kvítka luční, i ty zahradní na skalce, na záhonku. Též bylinky prosperující a dokonce ibišky, považované za ztracené, poté, co je srnky okousaly, měly nalité pupeny a začínající lístky. Srnčí okus (asi) nahradil profesionální zahradnický sestřih. A dost jsem si užil chození bosky v trávě, omyl jsem si nohy v potoce a také se zchladil vodou z potoka. Bylo to osvěžující, jednak jsem se tou prací zpotil (třeba s tou kosou) a jednak sluníčko po čase dost žhavilo.
Zatímco v tom božském ráji pějí andílci, v tom našem zeleném ráji, to mají za úkol ptáčkové zpěváčkové. A že se činili. Objevili jsme dvě hnízda: v dutině stromu se ozývaly mladé žluny, což jsme poznaly, když jsme uviděly matku žlunu, jak je krmí. Těch stromů s dutinami tam je víc, tak předpokládáme, že někde třeba hnízdí strakapoud, k vidění je brhlík, sýkorky, špačci.
Někde v keřích mohou být drozdi či kosi, pěnkava je si hnízdo postavila na hrábích. Hrábě na seno náš předchůdce přibil na šikmo na přístavek, kde je zamčeno nářadí a náčiní. Takže při otvírání dveří, zkrátka, když se tam člověk pohybuje, tak ptáček frnkne pryč. Ale zase se brzy vrátí.
Jen, když člověk pracuje, musí tam tudy projít. Tak snad to dva a půl dne vydrželi a vyvedou a vychovají mladé. Zatím asi sedí na vejcích, příp. na červě vylíhlých ptáčatech. Teď bude mít zase klid a my pak uvidíme.
Také hvězdná obloha je v tomto ráji kouzelná, jasná a zářivá. Návrat z ráje domů už se celkem povedl, peklo (D10) zrovna spalo a ještě jsem se dostal do malého ráje doma. Šel jsem na zahradu zalít, pokochal se v parku a ochutnal jednu z našich prvních jahůdek.
