Filozofovat nad tím, co jsme vlastně za národ, je dost ošemetné a člověk takto filozofující, to nejméně od poloviny národa schytá.
A když je takový provokatér jako já, může to nakonec schytat od všech, protože se ani jednomu nezavděčí (tj. nepochválí někoho na úkor druhého) a tím nakonec urazí (?) všechny strany. Pojďme si ty komponenty do české bramboračky tak nějak představit.
Máme tu v té východnější části potomky Velkomoravské říše (posléze jen Markrabství moravského) a v té západnější potomky Českého království. Aby to nebylo tak jednoduché, zasahuje nám do toho keltský kmen Bójů (odtud Bohemia) a samozřejmě Slované a jistě ještě další národové a kmenové. Nesmíme zapomenout na Slezany, ale také třeba na Valachy, Chody… To ještě neumím pojmenovat obyvatele Slovácka a Lašska.
Zajímavé je, že se liší Moráváci severní a jižní, odděleni od sebe Hanáky a s Čechy odděleni či spojeni Vysočinou, kde jsou také trochu jiní lidé. Na severu a na jihu jsou i jiní Češi. Z historie víme, že pánové z Dubé, Lipé a Vartenberka se zrovna s jihočeskými Rožmberky moc nemuseli.
I dnes jsou Severočeši a Jihočeši sví, nelze samozřejmě opomenout Pražany, ani horaly ze Sudet. To jsou všechno složky, tvořící dohromady český národ. Takže už tímhle je to taková bramboračka, kde se mísí tak trochu různé mentality.
A pak z toho dělejme závěry pro nějakou českou národní mentalitu. Moc si nemůžeme pomoci ani úslovími našich předků jako „co Čech, to muzikant“ a „zlaté české ručičky“. O tom se snad dnes dá říct: „bejvávalo“. Ono vůbec hodnotit sebe samé je těžké a moc to neumíme, hodně se totiž podceňujeme a hodně se očerňujeme. Co jsme vlastně za národ?
Jsme celkem mírumilovní, ohební a trochu rebelové (ba přímo kacíři). Nebo je to úplně jinak? Vždy je snazší posuzovat jiné. Co třeba Němce? Jsou jako němí, nerozumíme jim, takže jsou to Němci. Jo, ti Němci mají disciplínu a Ordnung, ale to není nic pro nás (my tak rádi improvizujeme). Pak jsou ti, co sice taky mluví německy, ale jsou nám mentálně blíž. Nejsou tak disciplinovaní, ale 300 let jsme pod nimi trpěli (a asi si z toho neseme komplexy). A stejně je zajímavé, že jim říkáme Rakušané.
A co říkali někteří Němci o nás? Že jsme „smějící se bestie“. A je to urážlivé? Je přece fajn se smát, smích byl (a je) naše nejlepší obranná zbraň. Věděl to už Švejk a Černí baroni také.
Ale čo bolo, to bolo, terazky snad „Kdo neskáče, není Čech, hop, hop, hop!“ Také jsme srandisté a recesisté, Pepa Náhlovský si vymyslel kmen hrdých Krušnohorců, mně se zase povedli „českymáci“. Ty by tady mohli žít zejména v oblasti České Sibiře, také máme Českou Kanadu a České Švýcarsko. A když chcete třeba do Drážďan, Mnichova, Benátek či Kolína, nemusíte ani opouštět republiku, jen tam najdete něco jiného než v těch městech za hranicemi.
Jo, jsme Češi, taková bramboračka a do vínku jsme dostali dva nejkrásnější dary, za prvé: krásnou zemi s rozmanitou krajinou (bohémskou až božskou Bohemii, která mlékem a strdím oplývá), spolu s otevřenou zemí moravskou a za druhé: nádherný libozvučný jazyk s ještě libozvučnějšími nářečími.
Pravda, trochu náročnější gramaticky, ale (uznejte sami) kde jinde by „zavilí šakali vyli ….“
