Mediálně proslulý (aspoň si myslím), elitami nenáviděný, pravicový sociolog Petr Hampl napsal knihu „Prolomení hradeb“. Přiznám se, že jsem si ji pořídil a přečetl teprve nedávno.
Z Hamplových glos a článků jsem mohl odtušit o jaké dílo jde. Také jsem četl pár vyjádření od veřejně známých lidí, kterých si vážím (prof. Jan Keller, spisovatel Benjamin Kuras). Nepřímo se člověk o knize dozvěděl i z hysterie, kterou kniha způsobila v prostředí „dobyvatelů renty“ (zde cituji Hamplův termín). Na základě přečtení knihy jsem dodatečně pochopil, proč jsem se v prostředí „nové aristokracie“ necítil moc dobře.
Pojmy jako „nová aristokracie“ a „dobývání renty“ označují zejména vysoce postavené manažery korporací a vysoké státní úředníky a jejich zdánlivě nerozumné chování. Pro bližší zkoumání doporučuji přečtení knihy.
Proč tedy buran ve státní správě? Vždy jsem si myslel, že státní správa by tu měla být jako služba občanům. Vždy jsem ctil pravidla a regulaci jsem bral jako nutné zlo k eliminaci těch nepoctivých a neslušných.
Jenže pak jsem se ocitl přímo u zdroje, kde jsem se zpočátku cítil užitečný. Navíc jsem se víc zabýval technickými záležitostmi a působil v rámci bohulibé oblasti ochrany spotřebitele. Také jsem nahlédl do regulace v této oblasti a byl šokován kolik toho je. A do toho samozřejmě mediálně propírané změny v legislativě od alergenů po GDPR.
Po spuštění služebního zákona jsem pochopil, že ta služba je služebníky vnímána poněkud jinak. Udržet se u zdroje a vytvářet podmínky k růstu zdrojů (rozpočtů). Vycítil jsem, že na to nejsem stavěnej a že bych tam do důchodu nemohl vydržet s jediným cílem: udržet si tu židli. Tak jsem při naskytlé příležitosti tu židli opustil.
Přečtením Hamplovy knihy jsem pochopil, že to tak mělo být a že bylo dobře, když jsem vsadil na pocit, na změnu a nejistotu. Potřebuji, aby mi dávala práce smysl a mohl jsem být upřímný. Ne se přetvařovat, ohýbat a říkat jen to, co ti nahoře chtějí slyšet, a tak si zařídit kariérní růst a zvyšování renty.
Hlásím tedy návrat k buranům a radostný pocit z toho, že dnes mezi mé parťáky patří šikovný zedník a instalatér. V jeden den jsem dopoledne jednal s kominíkem a odpoledne s právníkem. Kominík si prohlédl stav, vše obešel, vše si změřil. Podíval jsem se s ním i na střechu. Pak navrhl řešení a slíbil, že to udělá. Bylo to slovo chlapa, co budí důvěru. Okamžitě si získal respekt zúčastněných, najmě sousedů, na které se jeho kolegové vykašlali.
Právník také jen dělal svou práci. Potřeboval něco vyhledat. Tak jsme se hrabali v papírech a čučeli do počítače. Vyhledali jsme, co jsme mohli, ale bohužel nedostal to, co by chtěl či potřeboval. Chvilku mu trvalo, než pochopil, že víc nemáme, nevíme. Byl to zamotaný případ (dělá to na mě dojem, že nejvíc to zamotali právníci) a z hlediska nás, jako správce, bylo vše v pořádku, neboť platby za byt byly uhrazeny. Vzal to, jak to je a poděkoval za spolupráci. Známe se, ale vykáme si.
Přesto z neznámého kominíka jsem měl lepší pocit. Asi opravdu do toho buranova patřím. Avšak svůj výlet do prostředí „dobyvatelů renty“ považuji za velmi podnětnou zkušenost a Petra Hampla za jednoho ze svých inspirátorů. Nemusím s ním vždy souhlasit, ale jeho názory jsou pro mne zajímavé a mám podobný smysl pro humor.
A stále ctím Jaroslava Duška a Václava Cílka.
