Bývaly doby, kdy jsem jezdil pražským metrem každý všední den. Pak jsem se v metru vyskytl jen občas, tak několikrát do roka. To ovšem bylo v době před-covidové.
Asi jednou, dvakrát, jsem se svezl metrem v době covidové-rouškové. Tu nahradila doba covidová-respirátorová. Nyní jsem měl tu čest si vyzkoušet metro v době respirátorové. Respirátor jsem nechal v tašce, protože se připouští místo respirátoru i rouška chirurgická, nejlépe nano-rouška.
Protože vím, že v respirátoru bych to nedal, rozhodl jsem se vyzkoušet si nano-roušku v metru jako případný tréning na letadlo. Strávil jsem v metru dvakrát asi 40 minut. V roušce po celou dobu. A to musím připočíst i dvě půlhodinky v autobuse, byť tam jsem si ulevoval. Na mě tedy výkon.
Opravdu se hluboce skláním před všemi, kteří v respirátorech a rouškách tráví každý den pracovní směnu. Nebyl bych toho schopen a nejspíš ani ochoten. Zkrátka nedělá se mi v tom dobře, možná nějaký dávivý reflex.
Ale vraťme se k metru. Opravdu jsem si připadal jako buran, který vidí něco, co v životě neviděl. Nebyl jsem tím, kdo by porušoval nařízení, v podstatě jsem se zařadil do davu poslušných cestujících, akorát do rouškařské menšiny. Ani jsem si nevšiml nikoho, kdo by rebeloval a nařízení zakrytí dýchacích cest porušoval. Pan poslanec Volný zrovna tím metrem nejel a nejspíš nebyly ani naplánované nějaké protesty „odmítačů“.
Co jsem v životě neviděl? Tu záplavu respirátorů na obličejích cestujících. Přece jen metro přepraví spoustu lidí. Metro plné podivných „ptako-lidí“ se zobany. Tak jsem ty podivné lidi pozoroval, jsa jedním z nich, byť bez velkého zobanu. A bylo mi z toho smutno. Venku počasí, které nabízí pohledy na krásné ženy (navíc v letním oblečení), což jako BHM (bílý heterosexuální muž) upřednostňuji.
Na ulici to ještě jde, tam člověk vidí i hezké obličeje a občas i úsměvy, ale v temném podzemí metra bez obličejů, bez úsměvů. Jak jsem se rozhlížel, tak mi i ty pohledy očí připadaly takové „vyhaslé až lhostejné“.
Nevěděl jsem, zdali by bylo lepší se smát, nebo brečet. Možná kdybych se v té chvíli začal smát, sundal si kvůli tomu roušku, třeba bych lidi nakazil smíchem a ponurá atmosféra „apatických ptako-lidí“ by vzala za své a nálada by se rozjasnila. Sice jsem si to říkal, ale nakonec jsem se k tomu neodhodlal a upřednostnil klid a usmíval se jen očima.
V očích těch, co cestují takto denně a jsou na to zvyklí, bych byl určitě podivínem a nevychovaným buranem.
Lidé cestující v metru nejsou jednolitý pochmurný dav, ikdyž tak mohou působit, ale každý je individualita, osobnost, někdo je očkovaný, jiný má protilátky, jiný je zdravý a imunní. Cestoval tím vagónem někdo infekční? Neměl by. Cestoval jím s námi virus? Nevíme.
Přesto všichni cestující jedou se zakrytými dýchacími cestami. Vím, je to dnešní povinnost, současná norma. De facto normalizace, jen ne socialistická jako za Husáka, ale normalizace jiná, covidová.
V tom našem „buranově“ aspoň nemáme metro, ikdyž „ptako-lidé“ se u nás vyskytují též. V obchodech stoprocentně a sem tam i na ulici.
Snad takových lidí s přibývající teplotou bude ubývat a snad se i rozehřejí mozkové závity těm, kteří o tom rozhodují. Chce-li se někdo dusit v respirátoru i za vedra, jeho volba. Pravdou je, že v metru je chladno, takže je to o kousek lepší.
