Tak mne cosi inspirovalo a už je to zase jinak. Dobrej chaos. Chtěl jsem původně začít tak, jak jsem to původně pochopil. A ono je to prý jinak.
Nepitval jsem se v tom, ale nějak mi nesedí ty dny. Buď někdo lže (politik či noviny) nebo jsem se v časovém členění spletl. Protože se mi to, co jsem vymyslel, samolibě líbí, a navíc to zapadá do článku, nechal jsme to tam.
Ve středu večer vyhlásím opatření, které platí od čtvrtka rána, tentýž den večer je sám poruším, jsem přistižen, zpráva se v pátek roznese a nezbývá mi než se poroučet.
To je rychlost, co? Blesková. Takže bacha na to, lidi. Právě vám média v přímém přenosu servírují ten fičák, který všichni zažíváme. To, co vyšleme do prostoru, se nám vrátí jako bumerang. Proto si dávejme pozor na to, co vysíláme, co říkáme, děláme, ale i na to, co si myslíme.
Také si dávejme pozor na to, čeho se bojíme a co si přejeme. To, čeho se bojíme si přitáhneme a potrápí nás to. Co si přejeme se může dříve nebo později splnit. Vychází o z přírodních zákonů a ty je třeba ctít.
Na případu ministra Covidu se ukázalo, že pokrytectví, povyšování a pohrdání, které donedávna tak dobře fungovalo, fungovat přestalo (nebo přestává).
V rodině udržujeme láskyplné vztahy, humor, pozitivní přístup, v práci kolegialitu, máme i dobré sousedské vztahy. Dnes znám osobně poměrně dost lidí s prodělanou nebo dokonce probíhající nemocí, a ne vždy se jednalo či jedná o lehčí průběh.
Bagatelizace tedy není na místě. Asi nejzajímavější na tom je, že člověk nezná nitro druhého člověka. Zná na povrchu vtipného, pohodového člověka, který se snaží všechno stihnout, všem vyhovět. Nikdo zvenku však neví, zda ho něco neužírá zevnitř.
Zda jeho tělo už toho nemá dost a ztrácí sílu, zda jeho psychice, vystavené stresu a strachu, nedochází energie. Zkrátka pokud není dobrá psychická odolnost a fyzická zdatnost, je na tom špatně i imunita.
Ukazuje se, že mnohem hůř než lidi staršího seniorského věku, to nesou zralí padesátníci. Mám osobní zkušenost s několika staršími lidmi (nad 75 let), že měli opravdu lehký průběh. Ovšem s některými mými vrstevníky to docela mává. Proč?
Proč právě po padesátce? Člověk už jde zkrátka dolů, ohlíží se za svým životem, bilancuje, může být na vrcholu kariéry v práci, nebo naopak je na pracovním trhu ohroženou skupinou. Obojí je stresující, obzvlášť, když si chce někdo udržet pozici a cítí se ohrožen, nebo naopak dlouhodobě nemůže najít práci.
K tomu přispívají starosti s dětmi (s dospělými) či malými, vzešlými z té tzv. druhé mízy, s rodiči. Do toho u mnohých přicházejí vnoučata, která si chtějí jako prarodiče užít, nebo se jich chtějí dočkat.
Zkrátka těch starostí je moc a ten věk už je znát. A do toho přijde nebezpečná nemoc, kterou můžete chytit. A jak si to srovnáte v hlavě? K tomu všemu stresu si přidáte ještě strach a bojíte se, že tu nemoc dostanete? Nebo se snažíte být ohleduplný a obezřetný, ale strach vůbec nemáte? A ani nevíte, zda jste nemoc již prodělal, nebo právě prožíváte její bezpříznakový průběh.
Samozřejmě lidé, kteří se hodně bojí a považují covid-19 téměř za rozsudek smrti a hypochondři to budou mít těžší. Je to logické.
Žijeme ve společnosti, která vytěsnila smrt. A díky tomu, že se bojí smrti, zabíjí život. Co poradit těm těžce nemocným? Všechny vnější rady jsou rady hraběcí.
Odpověď jak dál, musí každý nalézt v sobě. Třeba někomu pomůže otázka: „Co dělám tak špatně, že je mi tak špatně? Čím jdu proti sobě, čím si ubližuji? Umím říct ne? Neodpouštím si nedokonalost? Dovolím si lásku? Myšleno v tom biblické smyslu „miluj bližního svého jako sebe sama“.
Přeji všem, aby našli odpovědi, slíbili si lásku a uzdravili se. Společnost potřebuje uzdravené a láskyplné lidi, aby se zase dala dohromady. Tak myslete na to, co si myslíte.
Ti, kteří nedomýšlí důsledky svých činů, odcházejí. A někteří z nich rychlostí blesku (tohle zatím asi neplatí).
