Od mala jsem jezdil na hory, naučil se obstojně lyžovat a jednoznačně jsem preferoval sjezdovky. Většinu svého dětského lyžování jsem strávil na malých šleprech s kotvičkou, pak povýšil na kotvy a následně pomy.
Občas zvolím i sedačku, ale většinou mi ke štěstí stačí obyčejný vlek a sjezdovka do jednoho kilometru. Běžky nebyly mým šálkem čaje. Souvisí to s lyžařským školním výcvikem, na nějž jsem si vzal tátovy 205 cm dlouhé laminátové běžky, které byly pro mne nezvladatelné. Jednak jsem je neuměl namazat, a jednak se nedalo moc plužit v úzkých sjezdech, buď se nalepovaly, nebo klouzaly.
Požitek z jízdy žádný, velká únava, mnoho pádů. Tolik vzpomínky. Jedna starší kolegyně mi kdysi vyprávěla, jak teď ráda běžkuje a zeptala se mě, zda také běhám. Po pravdě jsem řekl, že ne. Tak mi prorokovala, že časem tomu přijdu na chuť.
Dnes ji dávám za pravdu. Chtělo to ale nejdřív novou výbavu. Kupoval jsem pro manželku, dceru a syna. Výhoda byla, že běžky pro syna mohu využívat i já. Tak jsem to zkusil v nížině projet. Dobrý to bylo, jenže sníh moc nebyl. Takže nebylo moc příležitostí a vypravit se netrénovaný do proslulých běžkařských stop jsem si netroufal.
Letos byla příležitost. Sněhu dost, napadl sníh i u nás v nížině. Plánovali jsme jet na chatu, vzít běžky a zkusit nějakou trať v okolí. U nás sníh do rána roztál. Ale v okolí chaty ho bylo dost. A tak jsme vyrazili. Provětrali se na čerstvém vzduchu, pak nás sice bolely údy nezvyklé tomuto pohybu, ale byli jsme šťastní. Pro začátek jsme to nijak nepřepískli, takže příště ještě máme co objevovat. Pokud tedy bude sníh.
Jo, začínám tomu přicházet na chuť. S věkem se zkrátka mění priority, zájmy i chutě.
