Nebude to o přirozeném mrazivém počasí, ale o takovém tom pocitu příjemného a nepříjemného mrazení zároveň. Když se letmo ohlédnu pár dnů a týdnů zpět, vzpomenu si, čím jsem poslední dobou „krmil svou duši“.
Tentokrát mám na mysli kulturní (umělecké) zážitky, z kterých až mrazilo. V tom pozitivním smyslu slova z tvůrčího zpracování a uměleckých výkonů. Ale jak uvidíte níže, bylo tam i to nepříjemné mrazení.
Začnu knihou historika a spisovatele Vlastimila Vondrušky „Husitská epopej I: Za krále Václava IV (léta 1400 až 1415)“. Tak si čtu už pár dní příběhy lidí zasazených do té doby, trochu se při tom rozpomínám, vzdělávám a uvažuji i o dnešku.
Také jsme vyjeli do hlavního města za kulturou. Na muzikál Marie Antoinetta, královna Francie. Období francouzské revoluce, konce království, poprava krále Ludvíka XVI. a následně i jeho ženy.
Skvělé herecké a pěvecké výkony a z nich to příjemné mrazení. Avšak dostavilo se i to méně příjemné. Člověk si uvědomil, jak původní dobrá idea „volnost, rovnost, bratrství“ se záhy mění v nenávist, barbarství, lačnění po krvi. Následník trůnu je dán na převýchovu, někteří dříve chudí, bezmocní a bezvýznamní, se stali rázem mocnými, důležitými a časem i bohatšími.
Nejen francouzská revoluce, ale i doba husitská, původně nesoucí víru a naději v lepší příští, touhu po spravedlnosti a rovnosti, ukazuje, že z původní idey posléze zůstala jen ideologie a boj o moc. To, co smetlo zpupnost starých vládců, se po chvíli proměnilo ve zpupnost vládců nových. Revoluce požírá své děti. A bída z lidí lotry činí.
A naposledy mrazení televizní: v inscenacích „Případ pro lyžaře“ a „Zločin v Polné“. V té první inscenaci David Prachař sehrál výborně roli manipulátora a skvělý, nepřehlédnutelný výkon podal i dětský herec, v roli jeho ustrašeného manipulovaného syna. Strach z otce mladého hrdinu dovedl až ke skoku z okna (do sněhové peřiny) a jeho (tak trochu) strýčka k zastřelení tyranského otce. Trochu mi to připomnělo pana Františka Smolíka, když ve filmu „Vyšší princip“ říká: „z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranovi, není zločinem“. A nakonec zpracování „hilsneriády“. Na jedné straně poctivá snaha hledat pravdu a spravedlnost, na druhé zalíbení se davu a touha „po krvi“.
Bezpochyby prožíváme „zajímavé“ období, pravděpodobně transformační. Historických paralel najdeme mnoho: od třicátých let minulého století, přes (rychlý a nečekaný) pád sovětského impéria, často se mluví i o zániku Římské říše, nakonec i srovnání s dobou husitskou není od věci. Víme, jak vše dopadlo.
Máme šanci tentokrát vyklouznout z historických podobností? Dokážeme si vybrat „nekrvavou“ variantu „transformační změny“? A teď nemyslím tu, že se trpně a dobrovolně odevzdáme odhodlaným věrozvěstům náboženství míru. Podaří se nám naopak svým odhodláním uchovat svobodu, povzbudit tvůrčí činnosti, podnikavost, zachovat lidskou důstojnost a zároveň nás zbavit jakýchkoliv nebezpečných ovládacích (dogmatických a demagogických) ideologií a nadbytečných parazitů? A půjde to bez boje?
Naděje tu je vždy. A bojovat bude třeba. Každý především sám se sebou, aby zvítězil nad svou leností, hloupostí, chamtivostí, aby se přestat litovat, svádět všechno na druhé, naučil se odpouštět, milovat, smát se a žít. Zkrátka aby vystoupil z role oběti, nenechal se ovládat strachem, přijal odpovědnost za svůj život, přijal sebe sama.
Vzory k inspirování tu máme, a je jich na takhle malou zemi poměrně dost. A nejde jen o dávno zesnulé, ale i současníky. Je však nutné o nich přemýšlet a hledat je. „Kavárenská“ média hlavního proudu nám je moc často nenabízejí, ale občas proniknou i tam. Já je nacházím především na DVTV, na you tube, v knihách, v muzice, humoru a třeba i na blogu. A ty „živé“ ve svém okolí.
