Autocenzura a potrefené husy

Autor si zakáže psát o tématech, která vyvolávají nelibost, přehnanou kritiku a vášnivou proti-argumentaci. Tím se fakticky ochudí o témata své tvorby.

Na druhou stranu má pak „svatej klid“. U většiny lidí je takovým konfliktním tématem politika. Protože na ni mají nějaký vyhraněný názor, kterým dávají zřetelně najevo, na čí straně stojí.

Já si stojím na své straně a nic mi nebrání přecházet ze strany na stranu, spíš se nadto povznést a pozorovat ten šrumec dole. A na které straně, že vlastně stojím?  Na straně lásky, humoru a přirozenosti.

Jan Werich řekl, že „přirozeností člověka je hledání radosti“. A radost má různé formy. Může být i radost škodolibá. Třeba pozorovat to, co způsobí dobře zamířená provokace. Je to jako „vystřelit si“ do hejna hus a pak se s uspokojením dívat, jak „potrefené husy“ kejhají. Proto docela chápu Miloše Zemana, když vypustí nějaký „šrapnel“ do veřejného prostoru. S téměř 100% jistotou to nezůstane bez odezvy u „mediální fronty“ a tzv. „pražské kavárny“. Věřím tomu, že se ten starý pán dobře baví, že má škodolibou radost z toho, že „potrefené husy“ opět nezklamaly.

Jiná otázka je, zdali by se měl takto chovat jako prezident. Měl by dbát důstojnosti úřadu. Na druhou stranu jsem přesvědčen o tom, že by provokací ubylo, kdyby druhá strana na ně (hystericky) nereagovala, nevšímala si jich a starý muž by pak sešel z očí i z mysli. Jenže s tím by se svezla i ta druhá strana. Obě strany se tak vzájemně potřebují, aby byly vidět. Je to vlastně taková hra, někdy zábavná, jindy směšná či trapná.

Mimochodem s „Potrefenou husou“ jako sítí restaurací mám zkušenosti dobré, vždy jsem se tam dobře najedl, napil a pobavil. Také občas na blogu vypustím „šrapnel“, obvykle neúmyslně a nestačím se divit těm reakcím. Každý jsme nějaký, někdo má rád holky, jiný vdolky a někdo klidně obojí.

Vypozoroval jsem, že nejvíc „potrefených hus“ kejhá, pustím-li se do „Prahy, její kavárny a do genderu“. K hrdému buranství se hlásím, ale nevěděl jsem o sobě, že jsem takový šovinista (že to ta svatá žena se mnou těch zatím 26 let vydržela?). Dosud jsem si myslel, že v některých záležitostech jsem jen taková „tradicionalistická konzerva“. Ale už jsem byl poučen. Poučen lidmi, kteří jsou zkrátka o své pravdě (úhlu pohledu) přesvědčení a nemohou jinak, než mne vysvětlit, že můj názor je pomýlený, ikdyž jde občas o nadsázku či ironii. Jistě, mohu se opravdu mýlit a pak uznám, že se na věc mohu podívat i z jejich úhlu pohledu, což mne předtím třeba ani nenapadlo.

Někdy se jen usměju a ani nereaguju, nemá to pro mne smysl. Zpravidla se vzájemně „povzbudí“ či „poperou“ jiní diskutéři a autor tak může být v klidu, dění jen sledovat a nekomentovat.  Někdy mi nezbyde nic jiného než jen paušálně poděkovat, protože čas netrávím jen na blogu, také žít je třeba (hledat tu svou radost) a dost času člověk musí věnovat své obživě, tj. práci, která ho živí.

Tak ať každý tu svou radost najde! Dopřejme ji i těm, jejichž radostí je kritizovat za každou cenu či z mravních a intelektuálních výšin ostatní řádně poučit o té jediné (nezpochybnitelně) správné cestě.