Bývaly doby, kdy jsem měl jasno. Vlakem, jak jinak. Neměl jsem auto ani řidičák. Bydlel jsem v Kolíně. A odtud se dostanete vlakem všude.
Tak jsem jezdil vlakem. S rodiči na dovolenou na Sázavu, s babičkou na houby za Golčův Jeníkov, pak denně na střední do Českého Brodu, na VŠ do Prahy. Pak jako tramp s partou. Vlaky do Posázaví, nebo do Českého ráje byly proslulé tím, že se v nich hrálo na kytaru a zpívalo. Tak jsem nejprve poslouchal, pak se přidal ke zpěvu a párkrát se postaral o své vlastní vystoupení ve vlaku s kytarou.
Vzpomínám, jak jsme rozezpívali celý vagón. Troufli jsme si i na Waldu Matušku, který byl v té době už v emigraci, a tudíž zakázaný. A lidi se přidali.
To dnes už člověk nezažije. Party s kytarou vystřídaly individuality s mobilem. Skoro třicet let žiju v městě, kterému se dráha vyhnula. Nejbližší nádražíčko je odsud 5 km v polích. Do roku 2001 tu koleje byly. Byla to jen vlečka do továrny, nicméně do stoleté povodně v roce 2000, které shodila železniční most do továrny, tu občas nějaký náklaďák projel. Na dětský den v roce 2001 jel odsud parní vlak do Zlonic a zpět a jelo jím 700 lidí.
Pak byla vlečka snesena, neboť byly zrušeny pece, kde se tavil bauxit a už nebylo co po kolejích vozit. Naštěstí po trase bývalé vlečky vede cyklostezka k nádražíčku. Občas jsme odtud jeli do Českého ráje, nebo jinam. K nádraží jsme dojeli autem, na kole nebo pěšky.
Chatku máme naopak u dráhy a na místní nádraží 5 minut pěšky. Občas vlakem jedeme na výlet. Rád projíždím „nové“ tratě, tedy pro mne nové. Jsou to úseky, kterými jsem ještě nejel. Je jich ještě dost, ale dost je i těch, které projeté mám. V mládí jsem se snažil.
S manželkou a dětmi vstoupilo do mého života auto, takže teď jezdíme více autem než vlakem. Avšak aspoň jednou v roce vlakem jet musím. Protože nedojíždím denně, ale jen opravdu příležitostně, jízdu si užívám.
Škoda jen, že nepotkávám kluky s kytarou. Možná si jen vybírám špatné vlaky, nebo již opravdu vymřeli?
