Anarchisté by měli být proti systému, měli by to být rebelové. Měli by mít radost z pronásledování policií, měli by zuřivě bojovat proti kapitalismu, proti globalizaci.
Když (už je to tak dávno) v Praze zasedal Mezinárodní měnový fond, sjeli se do Prahy demonstranti celého světa a stát prováděl policejní manévry, kordon těžkooděnců, vodní děla.
Demonstranti se soustředili na symboly jako Mc Donalds a používali především dlažební kostky. Politici byli většinově jednotní a bojůvky tenkrát odsuzovali.
Dnes jsou demonstrace jiné, anarchisté jsou jiní, část politiků, a především mainstreamová média a velké korporace je podporují. Připadá mi to divné, nelogické, ale nakonec to logické je.
Protože jde o prachy a vliv. Křičící menšina, podporovaná médii, si zkrátka ty peníze vykřičí. Manažeři korporací a státní úředníci si kupují klid. Kdo se ozve, je vláčen médii, hrozí mu i vyhazov z práce, nebo z vyšší pozice (a jak pak platit hypotéky?). Proto to chce velkou odvahu se ozvat a málokdo ji najde. Vypěstovali jsme si v těch vyšších sociálních vrstvách svět chamtivých zbabělců, hemží se to zde sociopaty, psychopaty, hady v oblecích.
Dominuje zde na jedné straně povýšenost, pokrytectví a přetvářka, na druhé poníženost a korporátní stádnost. Nemáš šanci se dostat nahoru, či udržet si pozici, pokud nebudeš dělat to, co se po tobě chce. Běda, jak vybočíš. Nároky se zvyšují, už nestačí, že proti tomu nebojuješ, už jsi podezřelý jen tím, že je ti to jedno, že jsi lhostejný, že nejsi aktivní.
Anarchisté (dnes spíše aktivisté) brojí proti systému, přičemž jsou jeho součástí. A to dokonce součástí tzv. establišmentu, který systém mění tím, že v přímém přenosu provádí jeho destrukci, což se přirozeně nelíbí staromilcům, konzervativcům a tradicionalistům.
V té destrukci a chaosu jsou aktivisté nepřekonatelní a velmi kreativní, těch projektů, těch pohlaví, těch byrokratických regulací, ... Vlastně anarchisté dnes globalizaci podporují a snaží se přiklonit k těm, kteří z ní těží.
Souhlasím s tím, že systém nepřetržitého růstu je třeba změnit, že pokračovat takto dál již nelze. Chceme-li jako lidstvo přežít a žít důstojně v míru je přeměna systému nutná.
Mně se hlavně nelíbí ten styl, který aktivisté prosazují, protože mi hodně zavání Orwellem. A násilné vnucování jedné pravdy jsem si již zažil a nechci to zažívat podruhé. Směr a cíl vidím jinak, než aktivisté a anarchisté.
Nadějí je, že se čím dál víc ukazuje, že „král je nahý“ a ledy praskají. Mnoha lidem otevřel oči koronavirus. Ohrožen těžkým průběhem nemoci až smrtí není senior 65+ obecně, naopak mnoho čilých a mnohem starších stařenek a staříků má takový základ imunity, o kterém se mnoha výrazně mladším ročníkům ani nezdá. Je již postupně přiznávané, že nejohroženější jsou lidé trpící chronickými civilizačními chorobami jako je obezita, cukrovka, astma aj. Jejich příčinou je částečně genetika, ale z větší části životní styl, jídlo a pití z fast foodu, žádný pohyb, u mladší generace stres, strach a také určitá zhýčkanost.
Samozřejmě virus prokazatelně mutuje a je nebezpečnější než chřipka, také jsme se ho v letních vedrech nezbavili. Protože lidstvo obecně trpí daleko horší imunitou než dříve, je pro něj epidemie nebezpečnější.
Systém však dále jede na chamtivosti. Objeví se chytré mozky (třeba i u nás), nabídnou možnost léčby nějakým stávajícím lékem, jehož účinky sice nebyly vědecky prokázány, ale již existují prokazatelně uzdravení pacienti. Přesto se nerozjede žádná studie, která by účinnost léku potvrdila (nebo vyvrátila), dokonce se o tom neinformuje a informace jsou cenzurovány.
Chybou toho léku je, že je levný a dostupný. Farmaceutický průmysl bude však prosazovat léky drahé a plošné očkování. Předpokládám, že virus by se tomu, kdyby to uměl, zasmál.
Vraťme se k anarchistům a aktivistům. Stačí demonstrace, mediální kampaň a establišment ruší policii. Bude to fungovat? Fungovat by to časem mohlo na základě toho, že zloděje a násilníky to přestane bavit, když je nikdo nehoní, nebo když už není co a komu ukrást. Nebo zbídačení lidé vezmou spravedlnost do svých rukou a budou hrozit občanské války.
Tak snad raději nějakou třetí cestu. Co takhle jít cestou novodobých „blanických rytířů“ Daniela Landy a Tomáše Kluse? Je to možná začátek stavu, kdy už konečně začínají lidé hledat to, co je spojuje, a ne to, co je rozděluje.
Kdy si lidé řeknou: já si myslím to, ty ono, ale oba nějak cítíme, že je třeba ty příkopy zasypávat a spojovat se pro něco, co je nám společné, nebo co je nutné společně ubránit. A tím může být např. svoboda.
