Proč se staly „neziskovky“ tak nepopulární? Zkusil jsem se nad tím zamyslet. Možná je ten rozdíl právě v tom „zisku“.
Neziskový aktivista v zásadě naplňuje heslo „ni zisk ni slávu“, neboť své aktivity dělá, protože ho to baví, protože mu nějak způsobují radost, zkrátka to dělat chce bez nároku na odměnu (zejména finanční).
Je to jeho svobodné rozhodnutí. Např. já jako jeden ze zdejších blogových aktivistů si svobodně volím to, co a jak napíši a kdy (a zda) publikuji. Když se „vejdu“ do kodexu, tak s tím nemám žádný problém.
A odměnou (příp. i trestem) je mi nejen ta čtenost a karma, ale především diskusní příspěvky, ať již kladné či záporné. S nějakým finančním příspěvkem to spojeno není, nebo pokud je, tak jsem toho zatím nedosáhl.
Každý může být nějak aktivní, většinou jde o nějakou zájmovou a spolkovou činnost. Spolek (oficiálně neziskový) má nějakou členskou základnu a nějaké činovníky. Ti v centrále jsou obvykle placení profesionálové, neboť reprezentují spolek navenek a jako statutární zástupci mají velkou zodpovědnost. Jsou to zpravidla ti, co se musí poprat v zájmu spolku s administrativou a hospodařením. To rozhodně není jednoduché.
Potíž je v tom, že vyžít pouze z členských příspěvků nelze a tak se všemožně žádají příspěvky na činnost, shánějí se granty a dotace. Spolky, dříve zájmové a společenské organizace, mají oblast své působnosti a obvykle sdružují lidi se stejným zájmem, podobně zaměřené.
Zde myslím především ty celorepublikově působící spolky jako je Sokol, Junák (Skaut), Český svaz včelařů, chovatelů, zahrádkářů, Klub českých turistů atd. Lidé „dole“ vše dělají většinou s nadšením, pro radost, mnozí by žádnou hierarchii nad sebou ani nepotřebovali.
Malé lokální spolky to zvládají i bez nadřízených úrovní, jde např. o ochotnický soubor, který využívá zázemí obce (např. kulturní dům). Zde je to jednoduché, když taková parta drží při sobě, srší energií a všechny to baví, čiší z toho radost a pohoda. Když to tam začne skřípat, objeví se konflikty a rozdílné představy, zpravidla to skončí, nebo se nějak transformuje, někteří odejdou, někteří zůstanou a jiní přijdou, nebo si někteří založí nový spolek a chvíli si vzájemně konkurují.
Horší je to s těmi „zavedenými celorepublikovými molochy“, kde jsou placené funkce, jakási moc a vliv a kromě „členů srdcařů“, tu působí i „členové kariéristé“ a mnohde i pouzí zaměstnanci spolku. Je zde hierarchické uspořádání, které zahrnuje nějaké ústředí (obvykle v Praze), regionální centra a lokální organizace.
„Neziskovka“ (spolek) nepotřebuje vykázat zisk, celkově stačí nula. Ale potřebuje se uživit, čili pokrýt fixní náklady a svou režii na zabezpečení svých aktivit. Často jde o aktivity společnosti prospěšné, které jsou samy o sobě nevýdělečné a je v zájmu společnosti jako celku takovou činnost podpořit.
V této první části jsem se věnoval především aktivním lidem, kteří se sdružují do spolků, aby pro svou radost a uspokojení nezištně pracovali ve prospěch společnosti, často ve svém volném čase.
V dalším článku se budu věnovat „profesionálním neziskovkářům“, kteří nejsou u lidí moc populární, protože u nich často postrádají smysl existence a nějakou (celo)společenskou prospěšnost.
