Deník Kocoura Hnědoočka - O spánku, gay klubu a záchodech…

Příroda se začíná probouzet ze zimního spánku, na nás, lidi, přichází jarní únava. Recept na boj s ní bývá různý. Někdo doporučuje vitamíny, někdo radí hodně spát, jiný zase více sexu a erotického vzrušení. Posledně zmíněný způsob boje proti únavě se dá určitě přibalit i k poslední radě, kterou chci zmínit - více se hýbat. Protože jak známo, při milostných aktivitách spálí naše těla poměrně velké množství energie. A je celkem jedno, jaké jste orientace. Chci tím říci, že jsem nenarazil na žádnou podloženou zprávu, která by tvrdila, že homosexuálové se při milostných hrátkách zapotí více – či naopak méně než heterosexuálové.

Já patřím mezi osoby orientované v sexu na opačné pohlaví. Přesto jsem při svých návštěvách Londýna zavítal se svými přáteli do čtvrti Soho. Naším cílem byl gay klub Admirál Duncan. Důvod byl jednoduchý a prostý – vstup byl zdarma a dalo se tam tančit v rytmu diska. A to, že naše orientace byla opačná než u ostatní drtivé většiny návštěvníků, nikdo neřešil. Pouze kamarád Karel, známý milovník žen, se chtěl ve svém umění lovu zdokonalovat i zde, ale vždy po chvíli přišel mezi nás, otřel svoje orosené čelo a se smutným pohledem pravil: „Zase nic, samý lesby.“  

Když jste v takovém podniku, nevyhnete se občasné konzumaci nápojů. A po ní následnému vyměšování. Toalety v tomto klubu samozřejmě nechyběly. Dokonce i s klasickým rozdělením na dámy a pány. Jak jsem si všimnul, panenka či panáček na dveřích nebyly tím hlavním, podle čeho si případný zájemce o vyprázdnění močového měchýře či dalších orgánů, vybíral, do jakých dveří vejde. My jsme se drželi klasického rozdělení a na toaletu jsme chodili vždy minimálně ve třech, aby nedošlo k nějakému nevítanému nedorozumění.

To se překvapivě konalo až na pokoji našeho hotelu – mimochodem jsme byli ubytováni ve stejném zařízení, ve kterém byl radiací otráven agent Litviněnko. Ale zpátky k našemu problému – zhruba ve 4 hodiny ráno, kdy jsem už spořádaně se svým spolubydlícím oddychoval spánkem spravedlivých – tedy v mém případě spíše dosti hlasitým chápáním – se otevřely dveře. V nich se objevil asi dvacetiletý chlapec v trenýrkách, který si to zamířil k mému spolunocležníkovi. Ten si původně myslel, že jsem navštívil toaletu a spletl jsem si postel. Chtěl mne na tuto skutečnost upozornit, ale stačil pronést pouze: „Jožo….“. „Já jsem tady“, byla moje rychlá odpověď z bezpečí mého pelíšku. Načež se ten mladý trenýrkovaný chlapec vylekal a prchnul. Do dnes nevíme, kdo to byl, ani co ho vedlo do postele mého kamaráda.  Ale já si z něj do dnes dělám srandu, že jeho vztah – a nyní již manželství s osobou ženského pohlaví, je pouze zástěrkou….