Zrození nebe

Je chvíle po poledni. Slunce je vysoko,  obloha jako vymetená a její odstín  pomalu splývá s obzorem azurové barvy Karibiského moře.  Spolu s  průvodcem Jorgem překračujeme pásmo biosférické rezervace Sian Ka´an; místa, kde se podle  Mayů "zrodilo nebe".

Nebe, které je dnes tak rozžhavené, že by bylo požehnáním, kdyby z něj spadlo pár kapek -  běží mi hlavou, když mě Jorge vede sloupem hustého a vlhkého tropického vzduchu.  Překračujeme  dálnice termitích cest i podzemní sluje modrých krabů. Procházíme dál nitrem pralesa až bujnou vegetací prorazíme k ukrytému mayskému cenotu,   kde se naštěstí můžu krátce osvěžit v průzračně čisté až opalizující vodě. To hlavní nás však teprve čeká...

Vydusanými stezkami pralesní vegetace se  pomalu, ale jistě, blížíme k Centro Ecologico Sian Ka'an.     -"Rozhlédni se hodinku v klidu kolem a pak přijď nahoru; seznámím tě s Cameronem," pronese suše Jorge, když si  v recepci sundá z ramen bagáž. Když odkráčí,  vnímám kolem sebe jen čtyři bílé stěny. Jsem tak trochu v rozpacích. Kde se tady mám vlastně rozhlížet?  Netrvá to však  dlouho - od okamžiku, kdy  vkročím na terasu se moje oči zalijou nádherou, při které plíce zatajují dech.  Otevře se obzor a s ním i linie poloostrova sněhobílých, liduprázdných pláží omývaných z jedné strany  Karibikem a  z druhé  obrostlá  jako krajkou mangrovy.

Když po čase vystoupám na střešní patio, téměř   nevnímám, že na mě  mluví zakladatel a ředitel centra, americký ekolog Cameron Boyd. Nenacházím slova - ani v češtině. On si, zdá se, vybaví  svůj první příchod do tohoto koutu země  a shovívavě se pousměje: "Mně to okouzlení vydrželo dodnes; přišel jsem a zůstal jedenáct let."

Místo, kde Boyd  zakotvil, je však jen předsíní 1,3 milionů akrů a od severu na jih 120 km rozlehlé rezervace  vedené pod záštitou UNESCO. "Snažím se zde realizovat ekologicky udržitelný rozvoj, uplatňovat alternativní zdroje energie, stejně jako ekoturismus a výzkum a vzdělávání zaměřené na ochranu biosféry," shrnuje Boyd svoji eko-vizi. "Konec konců, udělej si názor sám," rozmáchne rukama na znamení toho, že slova považuje v této chvíli  za zbytečná....

***

Sedím s trupem ponořeným v kajaku, dívám se Jorgemu na záda,   a pádlem hladím vodu mayského kanálu. Míjím ostrovy s nízkou, tmavězelenou hradbou mangrovů. Slunce se odráží od hladiny, držíme se blízko průvodce Antonia a moje mysl se nechá volně unášet spolu s klidnými vlnkami. Oči se vpíjí do oblohy jako inkoust do pijáku a nic nenasvědčuje tomu, že během půl hodiny se na nebi odehraje doslova "Theogonie" -   mýtické drama i s  očistnou katarzí. Něco, co  mi navždy vryje do mozkové kůry jako rozpálená čepel nože.

Najednou se zvedne se vítr. Vystopí vlny a prudce se ochladí. Během nepozorované chvíle se idylické azurové nebe potáhne hustým, indigovým povlakem.  V tu ránu se ztratí slunce, jako kdyby jej spolkla obrovská velryba - a jen jeho průsvity sem tam přimíchají šedou až stříbrnou. Z nebe se spustí husté, mléko připomínající provazce deště, který neustává. Výjev, který současně vyvolává nebeský úžas i posvátnou hrůzu.

¨

Se zapojením a vysílením všech svalových vláken se snažíme z otevřené vodní plochy dostat k ostrovu, abychom se zachytili košatých mangrovníků. Vítr jde proti nám, voda je hustá jako dobře zadělané těsto,  a vratký kajak je ze čtvrtiny plný vody. Když se nám podaří dorazit k pevnině, připadá mi, že se mi vše jen zdá a nebo jsem se propadl do děje filmu "Dobytí ráje".

Ve chvílích, kdy podléhám střídavě extázi a beznaději ( protože jsem již odepsal foťák, který jsem  narychlo zabalil do igeliťáku), se zčista jasna začne vyjasňovat a nebe prochází svým  znovuzrozením.

Ač  na nás nenechal liják  niť suchou, pomalu se , píď po pídi,  propracováváme rozbouřenou hladinou směrem k Ptačímu ostrovu. Ve chvíli, kdy je nám nadosah a jeho zeleň se smísí s růžovou a bílou ptačích per, vyklene  nad ním celistvý oblouk duhy.

"Tak to by bylo. Teď se ještě za světla dostat domů," zakření se zcela vysílený Antonio. Objedeme opatrně ostrov plný hnízdících  ptáků, nadýcháme se čerstvého pobouřkového vzduchu,   a obrátíme kurs.

Když  nám na zpáteční cestě slunce zapadá za obzor a  pomalu se zháší o ukolíbanou hladinu, alespoň si  na vlastní  kůži trochu uvědomíme, nakolik je člověk  bezmocný vůči rozbouřeným živlům.

Jako bychom  se tehdy  stali součástí  ničeho menšího, nežli dramatu zrození a zániku nebe. - Nikoliv tak, jak jej kdysi viděli a do mýtů zanesli staří Řekové, ale "dnešní" Mayové....