Neuplyne den, kdy bychom se někde "nedoslechli" , že "něco" je "zrcadlem naší společnosti". Nejčastěji se za to dosazuje naše politická reprezentace, vztah k národnostním menšinám, k sobě navzájem či připravenost k pomoci druhým: tak, jako v případě zemětřesení na Haiti.
Mezi podanim pomocne ruky a utokem je nekdy velmi tenka hranice...
Přestože snad vím, co ona "zrcadlová metafora" znamená , jsou to na mě moc velká slova, velké věty. Já jen občas chodím po ulicích a nastavuju "společnosti" zrcadlovku se šumícím digitálním pidičipem.
Neskromně si však myslím , že i malý hledáček může za určitých předpokladů poskytnout zajímavý vhled do společnosti a "společenského chování" člověka.
Ulicemi nás proudí davy: jednotlivci, páry, skupinky výrostků či chladné anonymní masy. Pokud chcete nahlédnout a zaznamenat lidské "přirozené chování", musíte splynout a snažit se "společnost zrcadlit" http://www.national-geographic.cz/lide-a-kultura/chodim-ulici-street-photography-4138/ Předvádět něco jako synchronní pohybový tanec či stínový box před zrcadlem. Ovšemže žádné rychlé pohyby, které by někdo mohl vnímat jako bezprostředně ohrožující.To by se podobalo samci šimpanze, který nedovoleně pronikne na teritorium cizí tlupy a divoce se u toho rozpřahuje větví.
Toto pohybové "zrcadlení" nikoho nenaučí fotografovat, ale umožní na okamžik procítit pohyby a pocity okolních lidí tak, jako by byly vaše vlastní, protože se stanete "součástí dané skupiny". To samo je mnohem podstatnější, nežli nějaké focení. Zrcadlovka se v tu chvíli stává nástrojem vyladěným jako udička na to, co nemusí být vidět, ale dokáže to v mžiku změnit směr pohybu hejna ryb - jakoby to bylo jedno celé (něčím ohrožené) tělo.
Na podobném principu "zrcadlových neuronů" dokážeme soucítit i s geograficky či příbuzensky vzdálenými členy "našeho druhu", které zažívají nějaký druh ohrožení či utrpení . Náš mozek se evolučně "naprogramoval" v prostředí evoluční adaptivovanosti : malých, lorenzovsky sladně sehraných skupinách tak, aby se do ostatních dokázal vcítit a prožíval i "bolest" okolí. Ne sice v takové intenzitě jako "na vlastní kůži", ale stále tak, aby se ji ve vlastním zájmu chtěl zbavit. I za cenu toho pocitu, že ji lze "vypnout" jako dálkovým ovladačem, naťukáním dárcovské sms směrem Haiti.
Někde v hloubce naší mysli tak "zrcadlo" odhraničuje jako vlas tenký společenský vztah mezi "my" a "oni". Jako součást "my" vidíme sami sebe, přátele, spřízněný fotbalový klub, politickou příslušnost, vlastní národ či rasu. Této straně zrcadla přejeme vše dobré a pomáháme ji. V okamžiku, kdy se z nějakých důvodů obraz překlopí na stranu "oni", naše chování se změní tak, jakoby čelilo ohrožení nepřítele: stane se nepomáháním, ubližováním či dokonce fyzickým válčením.
O bližší poznání tohoto vztahu - "my vs. oni" - usiluje kupříkladu antropologie. Ukázala nám, že i vzdálená etnika nejsou nutně tak zlá a ohrožující, tolik podobná obrazu, jaký o nich máme často v hlavě vytvořen či jaké odvrácené, stínové vlastnosti na ně jako na "nepřítele" po jungovsku promítáme.
Že proces "vzájemného poznávání" nemusí fungovat zrovna ideálně, přiznává i biolog Frans de Waal: „Společnost založená na empatii není o nic více prostá konfliktu než manželství založené na lásce."
Přesto jedním slovem dodává, že pokud by mohl jako bůh změnit a vylepšit lidskou povahu, rozšířil by dosah lidské empatie. Za největší problém života na přelidněné planetě totiž Waal považuje : "vzájemný tlak různých skupin lidí , které jsou příliš loajální k vlastnímu národu, skupině či náboženství."1
Neuplyne sice den, kdy bychom se někde "nedoslechli" , že "něco" je "zrcadlem naší společnosti". Jde jen o to, zda umíme a chceme těmi zrcadly prohlédnout.
MJ
Maya. Žebrající dívka "potomků Mayů, kmene Tzeltal" , San Cristobal de las Casas, Chiapas, Mexico.
(1) Frans de Waal (2009): Age of Empathy. Harmony: London.
