Neapol. Bylo krásné slunečné ráno a já se právě vzbudil na pokoji v hotelu Slunce. Nálada, se kterou vstoupíte do labyrintu města, jej zabarví svým emocionálním odstínem. A já si neměl důvod zoufat: vše vůkol bylo optimistické a jasné jako slunce škrábající se nad baráky a prozařující i ty nejzasutější kouty úzkých uliček.
Možná se však začne příběh města odvíjet tak, jak se chytíte Ariadniny nitě. A můj zrak padl poprvé na roztroušený uvadající pugét zlatožlutých slunečnic. A pak do těch očí. Ruce jakoby chtěly ty květiny sebrat ze země a znovu darovat.
Ano, také jsem viděl TU Neapol, o které se hovoří v průvodcích a která je plná románské krásy a za límec mi kapaly kapky aviváže ze sušícího se prádla a uhýbal jsem všudypřítomným skůtrům jako torerador býkovi (...)
Zaujala mě však především Neapol temná, pro kterou není třeba sestupovat do podsvětí na náměstí San Gaetano, ale přesto lze uvidět psa strážce Kerbera, strašné kontrasty světla a tmy, bohatství a chudoby i pojídače ptáčat.
Odpadky, vršící se v přístavu pro ekologický business mafiánské Camorry či sídlištní sídlo narkomafie, Scampii, do jejíž vykřičených domů se bojí i policie. Nebo oči Neapolek, které jsou tmavé a zvláštně lesklé, jakoby je i tehdy, když se smějí, pokrýval skelný povlak melancholie.
Občas se mi zdá, že jsem zpátky v Marákeši: trhy, natrhané maso a mouchy. Scampia pak vytváří betonovou džungli a nebo spíše pampu.
Okna, dveře vstupy, předěly a prostupy.Mezisvěty a podsvětí. Na rozhraní světla a tmy strašný pes Kerberos.
Lesky a odlesky očí, přivřená víčka, slunce...
slunce, které mi ráno nasvítilo cestu, právě zachází nad Piazza Mercato. Jen nachvíli mi ozářilo temné pole Neapole plné slunečnic.
MJ
