Letadlo rolovalo po runwayi v Atlantě. Vypasené nařvané boeingy vypadaly na největším letišti světa jako labutě u průmyslových napajedel.
Jako dítě jsem však obdivoval především Orlovce říčního, Hadilova písaře a Harpyji. Jako dospělý pak příběh "Orel a kuře". Vypráví o tom, jak jeden ornitolog navštívil sedláka - a povídá mu: "Támhleto...to co zobe se slepicemi....přece není slepice...ale orel!" Sedlák na to : "Možný to je, ale já ho vychoval jako kuře; po těch letech je to drůběž jako každá jiná." "Nesmysl!",opáčí přírodovědec, "je to orel a orlem vždycky zůstane, má v sobě srdce orla, a to ho spolehlivě vynese nahoru na nebe!".
Uzavřeli sázku, ale orel ne a ne vzlétnout. Jakmile zdvižený na paži viděl zrní, skočil zase mezi slepice. To samé ze střechy. Teprve hluboko v krajině, kdy orel spatřil slunce a volný horizont, vzepjal křídla, vydal z hrdla své typické "kauu kauu" , majestátně se protáhl a perutěmi se vznesl k nebi. Sám by si v omezeném prostoru dvorku a kurníku neuvědomil, že mu jen bylo naočkováno myšlení kuřat.....
Ptačí křídla v menším měřítku se mi poté objevila nad hlavou až to ráno, co jsem se probudil v cabanas na pláži poblíže mayských ruin v Tulúmu. Nejprve vzbudili ptáci pozdvižení podobné Hitchcockově horroru. Vzápětí ale vyvolali obdiv lidí, kteří se prostřednictvím nich na chvíli odpoutali a nechali se, alespoň ve fantazii, volně unášet...
MJ
Druhý díl : http://josephy.blog.idnes.cz/c/73929/Zrozeni-nebe.html
